1.	Úvod – děti

2.

V pravěku

3.	V Chammurapiho zákoníku

4.	Ve starověkém Řecku

5.	V Athénách

6.	Zákony dvanácti desek starověkého Říma

7.	Na Velké Moravě

8.	Ve středověku

9.	Dětská křížová výprava

10.	Útoky Turků - zajímání mladých křesťanských chlapců

11.	Za časů Marie Terezie

12.	V napoleonské Francii

13.	V novodobých dějinách

14.	V nejnovějších dějinách

15.

Závěr

"Ve starověkém Řecku bylo pojetí výchovy různé u Sparťanů a Athéňanů. Ve Spartě chtěli z dětí vychovat především zdatné válečníky. Neduživé jedince proto již v raném věku házeli do propasti, zdravé vychovávaly jejich matky do šesti (příp. sedmi) let, pak byli chlapci umístěni ve státních školách ve vojenských táborech, kde byli přísně vedeni – snášeli hlad a zimu, chodili bosí, učili se skromnosti, odříkání, úctě ke starším. Ve škole se učili čtení, psaní, počtům, ale hlavně umění bojovat. Ve věku dvaceti let pak nastupovali na povinnou desetiletou vojenskou službu.
V Athénách byl naproti tomu podporován všestranný rozvoj osobnosti člověka, tzv. kalokagathia – tělesná a duševní harmonie a dokonalost. Ve škole se při výuce všeobecných vědomostí kladl důraz i na recitaci, hru na kytaru, lyru, řečnictví. Důležitou byla také četba Homérových děl Illias a Odyssea, která se žáci učili znát zpaměti. Tělesná zdatnost mladých Athéňanů pak byla pěstována ve speciálních školách – gymnáziích.
Zákony dvanácti desek starověkého Říma obsahovaly článek, který povoloval synovi zbavit se otcovy moci (a tím pádem poslušnosti k němu), jestliže ten jej třikrát za sebou prodal do otroctví. Římské školy věnovaly pozornost výchově a vzdělávání. Poskytovaly základní i vyšší vzdělání, které ale bylo jen pro děti z bohatších rodin. K povinné četbě žáků patřily Zákony dvanácti desek i řecký Homér.
Na Velké Moravě byla dle nálezů v hrobech popsána velká úmrtnost dětí, ale ne z nějakého určitého důvodu.
Ve středověku jsou zmínky o dětech pouze v souvislosti se sňatkovou politikou aristokracie a panovnických dynastií.
Perličkou byla dětská křížová výprava, zrealizovaná díky myšlence, že pouze ten, kdo je sám bez hříchu, může dosáhnout úspěchů ve Svaté zemi.
S útoky Turků začalo i zajímání mladých křesťanských chlapců na jimi podmaněných územích, kteří byli ve věku sedm až patnáct let bráni do jednotek janičářů. Zde byli cvičeni v janičářských kasárnách a vychováváni v tureckém prostředí a duchu (byli „poturčováni“). "