“Františkovi rodiče utekli z válkou zpustošeného venkova do Paříže. Doufali, že tam najdou snadnější způsob obživy, ale opak byl pravdou. Navíc Paříž v té době sužoval mor, kterému Františkův otec podlehl. Truchlící matka s čerstvě narozeným synkem šla hledat pomoc do kláštera. Tam se jich ujal dobrosrdečný páter Vilém, dal Františkově matce, do níž byl tajně zamilovaný, práci a částečně se ujal výchovy jejího syna. Díky strýci Vilému, po kterém František rozený Montcorbier převzal jméno Villon (Šibeničník), mohl Villon studovat na Sorboně a stát se mistrem svobodných umění. Děj knihy začíná právě posledními Františkovými studijními léty, ve kterých útržkovitě vzpomíná na epizody ze svého dětství. František má vrozený básnický talent. Jeho básně jsou živelné, pobuřující a bodavě pravdivé, čímž se zcela odlišují od vyumělkovaného a uhlazeného stylu jeho doby, tedy 15.století. Jeho život byl plný útrap a paradoxů; narodil se do chudé rodiny, přesto v bohatém domě, do kterého se jeho rodiče vloupali. Bylo mu souzeno ztotožnit se s pařížskou spodinou a umřít hlady, a místo toho se jej ujal páter Vilém a udělal z něj učence. Pro svou veselou povahu a bystrý vtip byl vítaný mezi svými vrstevníky. Stejně tak jej vítala pařížská šlechta, do jejíž společnosti Františka uvedl páter. Přímo on sám se neustále zmítal mezi absolutní bídou a nejvybranějším životem, mezi spodinou a smetánkou."