1.	Románská kultura

2.	Evropské univerzity

3.	Karlova univerzita

4.

Hus

"Románská kultura
Písemnictví, malířství, sochařství, architektura, hudba a vzdělanost šířené v západní a střední Evropě přibližně v letech 900 – 1200 se souhrnně nazývá románská kultura. Její označení vyjadřuje, že se snažila napodobovat kulturu starověké římské říše. Tuto kulturu pěstovali a
rozvíjeli především kněží a mniši v klášterech, protože ti byli často široko daleko jedinými lidmi, kteří uměli číst a psát a měli i další vzdělání. Školy se zřizovaly při biskupstvích a v klášterech. Sloužily hlavně výchově duchovenstva. Vyučovalo se a psalo latinsky. Vzdělaní lidé ze všech zemí, kteří přijali křesťanství z Říma, se tak mohli dorozumět latinským jazykem. Vzdělání však bylo zcela nedostupné těm, kteří latinu neovládali.
Nejvyšší možné vzdělání museli češi před rokem 1348 hledat v Itálii či Španělsku, ve Francii nebo Anglii. Takřka „na obvodě kontinentu. Na ohromném zbývajícím území střední, severní a východní Evropy tehdy neexistovala jediná vysoká škola. To se změnilo dekretem Karla IV. ze 7. Dubna 1348. Lucemburkova nástupnická aktivita jako by kulminovala, neboť onoho dne podepsal i dalších třináct významných listin, upravujících vztahy českého státu k říši a právní poměry uvnitř lucemburských držav.
Zakládací listina, jíž bylo v Praze zřízeno „studium generale“, přirozeně sama o sobě univerzitu nevytvořila. Čin tak mimořádného kulturního významu byl ve skutečnosti dlouhým procesem. Už dříve, v r. 1346, jednal arcibiskup Arnošt z Pardubic v Avignonu a získala pro Karla IV. papežovo svolení zakotvené v bule z ledna 1347. To byl důležitý krok, neboť Karel snil o ústavu, zahrnujícím studium celé scholastické moudrosti. Chtěl, aby v Praze fungovaly všechny čtyři fakulty: artistická, lékařská, právnická i teologická. Povolení té poslední představovalo malý zázrak. Avignon totiž žárlivě střežil monopol pařížské teologie a souhlas, aby se obor přednášel i jinde, dávala kurie jen vyjímečně.
Pražskou univerzitu zakládal Karel jako instituci českou, nikoli římskou či snad dokonce německou, třebaže v nacionalistické německé literatuře býval tento fakt tvrdohlavě vyvracen. Argumenty však mluví jednoznačně: Univerzita Karlova byla dotována výhradně z českých prostředků, říše římskoněmecká na ni nikdy nepřispěla jediným grošem. Kancléřem byl český arcibiskup. Nezbytným symbolickým ochráncem pak český patron svatý Václav, jehož obraz je na univerzitní pečeti. Zakládací listinu Karel IV. podepsal jako král český, nikoli římský.
Fakt ovšem je, že na pražské univerzitě od počátku přednášeli i studovali z valné části příslušníci jiných národností. Češi tu byli v menšině. To vyplívalo především z jedinečného postavení Karlova vysokého učení, a v tom také tkvěl věhlas i univerzální dosah jeho působnosti – vždyť do Prahy mířila vědychtivá mládež z půlky Evropy! Na východ od Paříže a na sever od Alp ani žádná další možnost nebyla. Řečeno lapidárně: první česká univerzita byla česká jen podle místa založení a působnosti, latinská studijním jazykem, mezinárodní svým významem."

Práce obsahuje 3 k sobě logicky nepasující části.