"Řeka Bohů II je volným pokračováním prvního dílu. Její děj se odehrává o 4000 let později, a odkazuje se na díl 1. 5. ledna 1988 doktor Duraid ibn al Simma otevřel hrobku královny Lostris v údolí králů, ale bohužel zjistil, že byla vykradena. Přesto však bylo vše řádně dokumentováno, a pod jednou narušenou omítkou bylo nalezeno 10 alabastrových nádob se svitky. Doktor al Simma poté věnoval téměř celý svůj volný čas jejich dešifraci. Děj knihy začíná jednoho večera, který Duraid i se svou manželkou Royanou věnovali opět dešifraci 7.svitku.(7. svitek obsahoval popis cesty k hrobu faraóna Mamose VIII. , a byl psán ve verších a nesmyslných znacích.) Náhle je však přepadli cizí muži, Duraida zabili, a Royaně se jen stěží podařilo uniknout. Muži potom ukradli vše co jen trochu souviselo se 7. svitkem a jeho dešifrací, a dům i s Duraidem zapálili. Royana druhý den jela do svého bytu v Káhiře, který však našla vyloupený, diskety se záznamy o svitcích tam nebyly, a osobní počítač s posledními záznamy o svitcích které měla k dispozici byl zdemolován. Navíc ji nějaký maskovaný muž hodil do auta granát, kterému stěží unikla, a tak ihned po Duraidově pohřbu odjela za matkou do Anglie. V Anglii se spojila se sirem Nicholasem Qenton-Harperem, který Duraida znal. Řekla mu vše co se stalo, i to že v dešifraci svitků byli již u konce, a sháněli sponzora na výpravu do Etiopie, kde měl hrob podle svitků být. Zmínila se mu i o tom, že na seznamu potencionálních sponzorů byl na prvním místě, a vyložila mu vše, co si o svitcích pamatovala. Nicholas zprvu myslel, že jde o smyšlenou povídku, ale když zjistil, že Duraida opravdu někdo zabil, a že vše co Royana popsala zapadá do Etiopského terénu okolo Nilu, rozhodl se výpravu sponzorovat. Za několik dní se mu podařilo získat povolení od všech potřebných institucí, a vše zamaskoval jako lov vzácného druhu Dik-Dika. Když doletěli do Etiopie, byl jim přidělen jako průvodce bývalý agent KGB, Rus Boris Brusilov. Ještě ten den se dali na cestu. Když dorazili do hor, museli opustit auto, a vydat se na cestu pěšky. Jako cíl cesty si zvolili klášter ve skále, který byl vzdálen tři dny pochodu. Klášter byl svou polohou výhodným tábořištěm, protože ležel velmi blízko údajného místa stavby hrobky, a shodou okolností byl v okolí kláštera naposledy spatřen i již zmiňovaný Dik-Dik, takže jejich průvodce, ani jeho žena neměli nejmenší podezření, jaký je pravý účel této expedice. Když se dostali ke klášteru, postavili poblíž tábor a ubytovali se. Potom ještě zvládli vycházku okolím, kterou absolvovali snad každý den, a samozřejmě si nejvíce všímali okolních skal, zda někde neuvidí třeba jen nepatrný náznak kamenické práce (vchod do faraónovy hrobky). Jednoho dne se jim naskytla příležitost dostat se do nejzažších míst kláštera, protože mniši odešli k řece slavit příchod svého světce. Když se dostali do zadní svatyně, kam nikdo nesměl, nalezli neuvěřitelnou komnatu. Místnost, kterou mniši považovali za pohřební místnost svého patrona, byla ve skutečnosti pohřební komnatou Tanuse, generála egyptských armád, a pravého otce faraónova syna i jeho dvou posmrtných dcer."

Tato práce obsahuje pravopisné chyby a překlepy.