1.

Úvod

2.	Rozšíření a morfologie

3.

Terárium

3.1.	Čištění terária

4.

Potrava

4.1.	Přehled potravy nejznámějších druhů

5.	Vajíčka a líheň

5.1.	Líhnutí vajíček

5.2.	Problémy při líhnutí

6.	Moje strašilky a pakobylky

6.1.	Extatosoma teratum

6.2.	Carausis Morkus

6.3.	Sipyloidea sypilus

6.4.	Medauroidea extradentata

6.5.	Phyllium giganteum

6.6.	Epidares nolimentagere

6.7.	Eurycantha calcarata

7.	Problematika v literatuře

8.

Diskuse

9.

Závěr

"Pravděpodobně většina z nás má, nebo by alespoň chtěla chovat nějakého domácího mazlíčka. Nejčastěji se chovají psi, kočky, papoušci, rybičky… Já chovám pakobylky a strašilky a těm bych se chtěl věnovat ve své ročníkové práci.
Proč zrovna ty? Jak jsem již zmínil, tak je chovám. Moc lidí tyto zvířátka nezná a já bych je s nimi chtěl seznámit. Dalším důvodem je fakt, že pouze o nich nebyla doposud napsána žádná česká kniha od chovatele (ani od profesionála ani od začátečníka). Většina chovatelů má jen internetové stránky.
Co si kladu za cíl práce? Chtěl bych dát dohromady poznatky chovatelů, porovnat je se svými a vytvořit tak návod jak úspěšně a správně chovat strašilky a pakobylky.

Rozšíření a morfologie

I když se má práce bude zabývat převážně chovem, rozhodl jsem se sem zařadit i úplné základy o rozšíření a morfologii, což úzce souvisí se základními znalostmi chovatele.

Rozšíření
Jak strašilky, tak pakobylky žijí v tropických a subtropických oblastech, kde obývají vlhké biomy lesů. Nejvíce jich žije v Indoaustralské oblasti (některé mají tuto oblast i v českém názvu – např. strašilka australská Extatosoma tiaratum), ale najdeme je i v Jižní Americe (např. Pseudophasma acanthonota z Venezuely), Africe (např. Sipyloidea sipylus z Madagaskaru) a dokonce i na jihu Evropy (Carauisis morosus z Chorvatska)

Morfologie
Celkově strašilky a pakobylky neřadíme mezi menší hmyz, protože většina druhů je větších než 50 mm. Podle tvaru se dají rozlišit: Pakobylky mají převážně dlouhé, úzké tělo podobné drobným větývkám. Většinou mají delší nohy. Strašilky jsou oproti tomu mohutnější a tělo mají většinou pokryto trny. A je tu ještě 3 druh – lupenitky. Ostatně nejlépe je vystihuje anglický překlad (walking leaf ). Jsou velmi podobné listům a i z vlastní zkušenosti musím uznat, že jsem měl velmi často problém je rozeznat od čerstvých zelených listů maliníku.
Hlava je malá a protáhlá, viz. obrázek níže. Více prognátní. Svrchní pysk je na konci hodně vykrojen. Z hlavy vyrůstají tykadla. Jejich délka je různá. Záleží na druhu a pohlaví.
Hruď strašilky je tvořena 3 články (prothorax, mesothorax, metathorax). Prothorax je nejmenší článek, kterým začíná tělo. Mesothorax se velmi liší u jednotlivých druhů, je vždy největší. Metathorax splývá s prvním článkem zadečku.
Křídla se vyskytují jen u nějakých druhů (např. Sosibia parvipennis). Většina strašilek a pakobylek křídla nemá nebo jsou zakrnělá a neslouží k letu.
Nohy jsou podobně vyvinuty u všech tří párů. Jsou to typické nohy kráčivé nebo šplhavé, a to i u těch nečetných forem, kde zadní stehna jsou výjimečně nápadně ztlustlá. Nejčastěji jsou velmi štíhlé a dlouhé."

Čistý text dosahuje cca 6 stran. Práce obsahuje grafiku a fotografie.
Tato práce je subjektivně zabarvená.
Práce čerpá ze zdroje: http://www.strasilky.cz/morfologie.htm.