1.

Úvod

2.	Vzdělávání a výchova

2.1.	Pochvala a povzbuzování

2.2.	Klid a pohoda

2.3.	Pracovat s ním jen krátkou dobu

2.4.	Srdečnost dítěte

2.5.	Zapojování do organizované celotřídní aktivity

2.6.	Důslednost

"Vzdělávání a výchova
Děti s Downovým syndromem jsou vzdělavatelní, i když je jejich vývoj v tomto ohledu poněkud zpožděn. Největší problém ve výchově Petra však vidím v jeho hyperaktivitě a neschopnosti koncentrace.
Už když přijde do školky a převléká se, je neustále odváděn od své činnosti jakýmikoli, byť třeba i nepatrnými podněty. Stačí, aby někdo prošel po chodbě nebo se odněkud zvenku ozval nějaký hluk. Protože se v tom okamžiku přestane Petr zabývat činností, kterou až dosud dělal, mají rodiče tendence (a taky pro nedostatek času) dítě obléknout sami. Ale brání mu tak v šanci být zcela soběstačný. Proto je dobré chodit do šatny dřív nebo později než ostatní děti a téměř mlčky a bez zbytečných zásahů dohlédnout, aby se Petřík sám oblékl. Všimla jsem si, že pochvala a povzbuzování jsou pro něj tím nejlepším hnacím motorem.
Důležitým faktorem při jakékoli činnosti, do níž se s Petrem pustíme, je nutný klid a pohoda. Děti s Downovým syndromem se velmi těžce vypořádávají se stresem a nátlakem. Jakmile se na něho pospíchá nebo se někam pospíchá, ztrácí Petřík schopnost koncentrace absolutně a není možné přimět ho, aby cokoli učinil správně. V takových případech, kdy slyší: „Tak honem! Obleč se! Vždyť nám utečou!“ přestává Petřík spolupracovat úplně, často dostane záchvat smíchu nebo začne utíkat pryč či křičet, aby na sebe upoutal pozornost. Rodičům a vychovatelům takových dětí se obvykle doporučuje spousta trpělivosti a musím uznat, že ta je opravdu velmi nutná.
Dopoledne pak mimo her věnujeme samotné výuce, hlavně tedy snaze o udržení pozornosti. Petřík rozezná všechna písmena v abecedě, umí docela obstojně počítat do dvaceti, ovládá barvy i tvary, dokáže si velmi rychle zapamatovat básničku nebo písničku. Ovšem udržet jeho pozornost je téměř nad lidské síly.
Pokud mu chci něco vyprávět nebo přečíst pohádku, je to možné jen za předpokladu, že jsme sami – nikým nerušeni. A i v takovém případě je schopen mě poslouchat snad deset minut, pak už ho nikdo neudrží na jednom místě a on má tendenci vracet se ke hře.
Osvědčilo se proto pracovat s ním jen krátkou dobu, která se střídá s prostorem pro hru. Petřík nemá rád logopedické cvičení, ale řeknu-li mu, že uděláme jen tenhle jeden úkol a pak si půjde hrát do oblíbené kuchyňky, hned se do toho pustí a aktivně spolupracuje.
K dětem je Petřík velmi srdečný a častokrát neodhadne, co se ještě smí a co ne, pověsí se ve snaze o objetí někomu na krku a dítě shodí na zem. Z toho důvodu je nutné na něj neustále dohlížet a usměrňovat jeho tendence k objímání.
Ve školce se snažíme o jeho integraci mezi ostatní děti, ale Petřík si obvykle radši hraje sám. Je sice schopen zapojit se do hry i s někým, ale je to méně časté.
Co se týče jeho zapojování do organizované celotřídní aktivity, pak je to velmi slabé. Petřík jen velmi výjimečně (a to jen venku) říká básničky nebo zpívá s ostatními. Ani na přímé otázky učitelky před dětmi obvykle neodpovídá nebo jen „jo“, „ne“. Zřejmě v těchto okamžicích pociťuje určitý tlak a okamžitě odmítá spolupracovat."