1.

Úvod

2.	Začlenění do farnosti

2.1.	Katechumenát

2.2.	Cizincem pro okolí

2.3.	Farní společenství

2.4.	Konvertita a jeho pomoc

3.

Řešení

"Když člověk odpoví na Boží volání svou vírou a přijme Ježíše Krista za svého Spasitele, obvykle se začne připravovat k přijetí iniciačních svátostí a postupně se seznamuje nejen se svou novou vírou, ale také s novým prostředí. To si možná někteří lidé úplně neuvědomují. Vždyť pro člověka, kterému tak mocně zasáhl Bůh do života, je najednou všechno zcela nové. Nejen že takový člověk přehodnocuje svůj dosavadní život z morální stránky, klade si jiné žebříčky hodnot, začíná považovat za hřích to, čeho se dřív dopouštěl bez výčitek svědomí, ale přichází také do kontaktu s novými lidmi ve své farnosti a s novými situacemi, které mu až do této chvíle byly zcela vzdálené.
Ovšem pro křesťany, kteří se ve farnosti narodili, je tento cizinec neznámý a stejně tak oni pro nového člena farní obce. Konvertita se cítí velmi osamocen a nemá, na koho by se mohl obrátit, kdo by mu chod farnosti trochu vysvětlil.
Zvláště ve velkých městech, kde je všechno anonymní a kde k určitému centrálnímu kostelu nepřináleží ani nijak zvlášť specifické společenství, nýbrž se tam lidé různě přeskupují, bydlí v různých městských čtvrtích a nejsou na kostel nijak vázáni, je situace zřejmě ještě složitější.
Moje zkušenosti jsou ale vázány na farnost sic brněnskou, ale přece jen perifernější.

Já se v otázkách začlenění do farnosti cítila jako samouk. Měla jsem sice během katechumenátu veliké štěstí na dobrého faráře a celkovou přípravu, ale ani tak nebylo možné na všechno se během katechezí zeptat, a to ani ne tak z časových důvodů, jako spíš proto, že člověk se s životem v církvi seznamuje postupně a mnohé otázky si klade třeba až po uplynutí katechumenátu. Navíc zastávám názor, že o začlenění nového farníka by se neměl starat (jenom) kněz, ale spíš sami farníci, kteří mohou být s katechumenem v kontaktu mnohem častěji.
Cizinec, který hledá ve své farnosti duchovní domov, se zpočátku chová jako slon v porcelánu. S ničím si neví rady, přemítá, co se hodí, co se nehodí, co se jak dělá a co by se dělat nemělo. Zkoumá zvláštnosti místní liturgie, zkoumá vztahy mezi jednotlivými členy své farní rodiny a u toho všeho – jak už jsem psala výše – prožívá velké osamocení a nejistotu.
Já sama jsem na příklad nedokázala pochopit, jak sebevědomě se chovají někteří křesťané na faře nebo s jakými „hloupostmi“ obtěžují pana faráře. Já bych si na takové chování netroufla, neboť jsem měla dojem, že by to tak být nemělo. Ovšem někdy jsem se tím trápila, neměla jsem tyto praktické věci s kým zkonzultovat, neboť jsem ve své farnosti nikoho z laiků neznala."