1.	Pojem krajina

2.	Ekologické důsledky antropogenní činnosti

3.	Ekologická stabilita krajiny

3.1	Vnitřní ekologická stabilita

3.2	Vnější ekologická stabilita

4.	Výpočet koeficientu ekologické stability

5.	Příklad vlivu člověka na krajinu

6.	Příklad ekologické stability.

7.	Územní systém ekologické stability (ÚSES)

7.1	Úrovně ÚSES

8.

Závěr

"Krajina
Krajina je odborný geografický a ekologický pojem, který vědeckým způsobem popisuje vybranou část zemského povrchu s typickou kombinací přírodních a kulturních prvků a charakteristickou scenérií. K základním složkám krajiny patří reliéf, půda, vodstvo, klima, vegetační pokryv, zvířena a člověk. Jako přírodní krajina se nazývá území nedotčené lidskou činností, v němž dominují přirozené prvky, takových oblastí však na Zemi zbývá velmi málo. V současnosti převládá kulturní krajina vzniklá přetvořením původní přírodní krajiny činností člověka.
Přírodní krajina se vyvíjela výhradně pod vlivem přírodních činitelů. V kulturní krajině k nim přistupuje se svou činností člověk, který se stává rozhodujícím nejdynamičtějším krajinotvorným činitelem. Antropogenní procesy působí ve srovnáni s většinou přírodních procesů velmi rychle, v krátkých časových dimenzích. Při sledování historických změn v krajině v časových horizontech desítek až stovek roků tak vlastně sledujeme změny způsobené téměř výhradně lidskou činností. Antropogenní procesy mění vzhled, strukturu a funkce krajiny buď přímo, nebo nepřímo ovlivněním intenzity a průběhu přírodních procesů.

Ekologické důsledky antropogenní činnosti

Kultivace přírodní krajiny v průběhu holocénu sice narušila až potlačila přírodní vývoj, vytvořila však zároveň krajinu s pestrým souborem více či méně antropicky ovlivněných stanovišť, která poskytla vhodné životní podmínky druhům, jež by v ryze přírodním lesním prostředí nemohly na našem území existovat. Kultivace krajiny tedy převážně zvýšila heterogenitu původní přírodní krajiny a tím zvýšila i její druhovou a ekosystémovou biodiverzitu.
Vedle posílení rozmanitosti biotopů v krajině měl na růst biodiverzity příznivý vliv i způsob využívání krajiny. Vzniklá maloplošná mozaika kontrastních krajinných složek měla v lokálním a regionálním měřítku jedinečný charakter, protože zvýraznila přirozené rozdíly mezi krajinami (diferencované způsoby obdělávání, vývoj a používání místních „krajových“ odrůd). Biodiverzita v krajině tak plynule stoupala až do 18. století, kdy bylo dosaženo v Evropě maxima ekologické rozmanitosti krajiny a na ni vázané druhové rozmanitosti. Teprve s nástupem průmyslové revoluce, používáním průmyslových hnojiv (která smazávají rozdíly v přirozené úrodnosti – eutrofizace stanovišť) dochází k zahájení velkoplošné nivelizace hospodaření v krajině, sjednocování hospodářských systémů a smazávání regionálních rozdílů. V lesním hospodaření začínají skutečně výrazné negativní zásahy do přírodního prostředí přeměnou původních listnatých a smíšených lesů na jehličnaté monokultury, které z hlediska striktně přírodovědného již nejsou lesem v pravém slova smyslu, nýbrž plantážemi, jak dokazuje ohromné snížení jejich biodiverzity. Srovnatelný význam mělo velkoplošné odvodňování zamokřených půd a zemědělská rekultivace zemědělsky neplodných půd (rašelinišť, mokřadů)."

Přílohy jsou součástí textu. Práce obsahuje tabulky a obrázky. Čistý text dosahuje cca 6 stran. V textu nejsou uvedeny zdroje citací, které autor přejal. Zdroje:
http://www.uake.cz/frvs1269/kapitola2.html,
http://praha14.zeleni.cz/3772/clanek/uzemni-system-ekologicke-stability-uses-/.
Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava