1.	Životopis Karla Sabiny

2.	Pobyt ve vězení

3.	Oživené hroby

3.1.	Dokumentární hodnota

3.2.

Děj

3.3.

Postavy

3.3.	Základní paradox

"Nás bude zajímat, jakými otázkami se mohl v oněch 8 letech zabývat Sabina. Bylo to zajisté především bezperspektivní zoufalství, které se také odráží v Oživených hrobech. „Mám ještě jakého úkolu na zemi či nemám?“, ptá se na stránkách románu. Uvažuje také o společenském uspořádání o těch, kdo jej odsoudili a které na stránkách románu označuje vžitým zájmenem „Oni“. „Oni“, kdo jsou to oni?“ A aby nenechal čtenáře na pochybách a aby přesně udal čas a prostor děje, píše, že „kanceláře se naplní popsaným papírem a šatlavy neposlušnými.“ Kalendáři přibude svatých a Bach bude mezi nimi červeně vytištěn.

Kromě toho žijí vězni nadějemi do budoucna. Očekávají převraty s nástupem nového komandanta, ale především se těší „až to všechno praskne“.
Tak se tu projevuje tradiční česká národní povaha, která vždycky v minulosti spoléhala na statečné činy, podnikané ovšem jinde než ve vlastní zemi.
Naši političtí vězňové, vylíčení Sabinou, čekají na povstání v Itálii, věří Garibaldimu a Mazzinimu.
Jen o Čechách se tu mnoho nedozvíme. Čechy, jak soudí vězňové, jsou země chudá, bojácná, v níž se může stát policejním vězněm kdokoli – a to i z nejmalichernějších příčin. Na druhé straně se odtud rekrutuje víc vládních sluhů a rakouských policajtů než skutečných demokratů.
Slav, Hon a trojice Italů patří svými názory mezi radikální demokraty, kteří si mezi zdmi vězení žijí myšlenkami svého společného zápasu. Sabina tu natrvalo zanechal portrét osobností, které kdysi chtěly změnit společnosti, a které věřily v sílu a vítězství svého programu. Na druhé straně tu na omezeném jevišti jedné cely vystupuje jejich protivník, absolutistická moc, politický útlak, opřený o krutou vojenskou a policejní sílu.
Jediný z vězňů, který stojí do určité míry mimo zápas je 57letý Schauberk. Odsouzený k jednomu roku vězení za pohoršování ve veřejné místnosti.
Dlouho očekávaný příchod nového velitele věznice, od něhož si vězňové slibovali, konečně nadešel. Několik vězňů bylo toho dne opravdu propuštěno na svobodu, ale naše šestice však v cele zůstává.
V ději navíc zcela chybí čin. To je moment o to důležitější, že většina uvězněných mužů jsou programoví muži činu, kteří snili o tom změnit běh světa. Čin navíc nejen prostě a jednoduše „chybí“, ale je vlastně zastoupen slovním projevem. Tři italští revolucionáři žijí od počátku v naději, kterou sami vyvolali svými slovy, že budou do dvaceti dnů ze žaláře venku. („Pustí nás, a jestli nepustí, tedy utečeme!“) Forti přichází s plánem udělat si sklípek („tam si vše pašované uschováme. Bude-li možná, prohrabeme se i sami touto cestou. Začněme hned. Čaj je zlato.“)
Okolnosti jim ironicky vyjdou vstříc, tajný sklípek v kobce již existuje, ale čas plyne a nikdo z vězněných nikdy nepřistoupí k sebemenšímu pokusu využít ho k útěku. MOTIV útěku je tu nadále vyvolán v život jen slovně: v Honově vyprávění podle nalezených zápisků, tedy jen jako „psaný“ a vlastně již „literární“ příběh, nikoliv jako reálná cesta ke změně daného postavení vězňů."