1.	Svědectví Fanii Fenelon

2.	Význam dívčího orchestru v táboře

3.	Autorův komentář a vlastní názor na knihu

4.	Osudy jednotlivých žen

4.1	Fania Fenelon

4.2

Alma Rose

"Kdyby bylo nebe…Nad Osvětimským táborem není vidět nebe. To co se tamním vězňům vznáší nad hlavou nebe být nemůže. Obloha je neustále naplněna kouřem z komínů krematoria, ve vzduchu je cítit pach pálících se těl. Lidských těl. Kdyby bylo nebe…Většina židovek a katoliček v Osvětimi přišla o svou víru, protože kdyby bylo nebe, byl by Bůh, a kdyby byl Bůh, nikdy by nedopustil vraždění svých věřících po tisících, desetitisících, statisících…4 miliony.
O existenci dívčího orchestru v ženském táboru Březinka se mnoho zpráv nedochovalo. Ty, které jsou z podání přeživších, nemohou být nezkreslené, vždyť ostatní viděli v orchestru ( právem) skupinu žen, které jsou jistým způsobem privilegované, a které jsou ve větší přízni esesáků, nežli obyčejní vězni. Viděli dobře oblečená dívky s botami a hudebními nástroji, s právem používat záchod ( ne latrínu jako ostatní ), žijící ve vytopené budově…A právě proto je svědectví Fanji Fenelonové velmi hodnotné, ukazuje, že ani členství v orchestru neznamenal pro dívky jistý život a i přesto, že se měli lépe, zažívali stejné strasti, jako ty ostatní.

Jejich blok byl vytápěný. Každá měla svojí postel s matrací, pod kterou se dali schovat nejrůznější poklady, prostěradlo a deku. Měly boty….a to boty které jim padly a slušné oblečení ( vystupovat přece museli hezky oděné). Jejich práce nebyla fyzicky náročná, zkoušely sice dlouho a vytrvale, ale zátěž byla spíše psychická. I co se týče jídla na tom byly lépe.
K čemu ale jejich orchestr sloužil? Museli hrát do pochodu vězňům, když odcházeli ráno za prací z Březinky a večer se zase vraceli. A občas obveselovaly esesáky. Orchestr svou existenci udržel hlavně kvůli vedoucímu březinky Kramerovi, dozorkyni Mandelové a svou častou návštěvou je obšťastňoval i doktor Mengele a hrabě Bobby. Ti si je chodili vyslechnou po ,,těžce vykonané práci“ – například po selekci nového transportu. Blok, ve kterém sídlil dívčí orchestr stál přímo vedle nástupiště, kam přijížděly nové transporty. Dívky oknem viděli tváře lidí, kterým esesák při výstupu ukázal směr doleva – blok 25, krematorium, komín. Tyto lidé procházeli kousek od jejich oken. Stalo se i to, že členka orchestru zahlédla v těch tvářích někoho ze svojí rodiny (například Belgičanka Anna, zahledla při odchodu do bloku 25 svou matku a sestry ). Selekcí transportů a vnitřních selekcí bylo nepočítaně. Když do Osvětimi přijela sama Fania (ještě s naivní výhlídkou na pracovní tábor), bylo jich nějakých 1200 osob. Do Březinky přišlo 50 žen, naproti k mužům taky. Zbytek prohnali komínem. Byla to pouhá náhoda, že sama Fania neskončila hned po příjezdu v krematoriu. U nástupiště kdy se vystupovalo z transportů (tehdy ještě vzdáleného od tábora) stály automobily se znakem červeného kříže. Všichni nastupovali, po cestě vlakem byli unavení (řada se jich příjezdu ani nedožila) a červený kříž všechny nějakým způsobem uklidňoval. Pouhých 50 žen se do automobilů nevešlo. Později dívky zjistili, že automobily vezli vězně rovnou do bloku č. 25. Jít do tábora pěšky znamenalo život."

Práce obsahuje dvě fotografie. Čistý text je cca 3 strany. V textu se objevují chyby v diakritice.