Úvod

1.	Změny klimatu

2.	Skleníkový efekt

3.	První zkoumání klimatických změn

4.	Emise skleníkových plynů

5.	Podíl lidské činnosti na skleníkových plynech

6.	Hrozící klimatické změny

6.1	Zvýšení mořské hladiny

6.2	Špatná dostupnost sladké vody

6.3	Negativní dopad na zemědělství a zásobování potravinami

6.4	Negativní dopad na přírodní ekosystémy

6.5	Negativní dopad na lidské zdraví

Závěr

„Změny klimatu známe z vlastní zkušenosti. Pokládáme je za samozřejmost, když mluvíme o létu jednou jako o vlhkém, jindy jako o suchém, zima může být mírná, chladná nebo větrná. Ovšem zvláště si všímáme extrémních situací a klimatických katastrof. Těch ani v současnosti neubývá, a tak se zdá, že skutečně dojde k naplnění předpovědí ze studie Evropské unie.
Termín "změna klimatu má v odborné literatuře několik významů. Obecně se pod změnou klimatu rozumí změna vyvolaná jakýmkoliv vnějším či vnitřním faktorem, včetně změn vyvolaných lidskou činností. Často se rozlišují tzv. přirozené změny klimatu a změny vyvolané lidskou činností (antropogenní změny).
V Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu se pod změnou klimatu rozumí změna vyvolaná přímo nebo nepřímo lidskou činností, a sice takovou, která vede ke změnám ve složení atmosféry v globálním měřítku a která představuje přídavek k přirozené proměnlivosti (variabilitě) klimatu ve srovnatelných časových obdobích.
Vědci ovšem také upozorňují, že hovořit o globálním oteplení je velké zjednodušení. To se totiž také projevuje ochlazováním některých oblastí. Například v USA je vůbec obtížné říct, zda tu dochází k oteplení či ochlazení - některé státy vykazují nárůst průměrných teplot asi o 0,5 stupně Celsia, jiné se mírně ochlazují. Klimatické změny jsou také jedním z důležitých problémových okruhů v politické agendě Evropské unie a jsou považovány za jedno z klíčových témat péče o životní prostředí. EU se v roce 1992 v Riu de Janeiro rozhodla stabilizovat k roku 2000 emise CO2 na úrovni roku 1990, ale individuální cíle pro jednotlivé členské státy nebyly stanoveny. Podle Kjótského protokolu tam Evropská unie určila právně závazný cíl pro léta 2008-2012: osmiprocentní redukcí souboru šesti skleníkových plynů: oxidu uhličitého (CO2), metanu (CH4), oxidu dusíku (N2O) a tří halogenuhlíků - hydrofluorocarbonu (HFC), perfluorocarbonu (PFC) a hexafluoridu síry (SF6). Cílem přistupujících zemí je obdobné snížení o 8%, případně 6%. Plyny dusík a kyslík, jež tvoří většinu atmosféry, záření ani nepohlcují, ani nevysílají. Vodní pára, oxid uhličitý a některé další plyny obsažené v ovzduší v mnohem menším množství pohlcují určitou část tepelného záření, jež opouští povrch; tyto plyny tedy působí na vyzařování jako částečná pokrývka a způsobují rozdíl asi 21 stupňů Celsia mezi skutečnou průměrnou povrchovou teplotou na Zemi, jež se pohybuje asi kolem 15 stupňů, a hodnotou -6 stupňů Celsia pro atmosféru obsahující pouze dusík a kyslík. Působení této ochranné vrstvy se nazývá přirozený skleníkový efekt a příslušné plyny se nazývají skleníkové plyny. Účinek se nazývá "přirozeným" proto, že všechny atmosférické plyny - kromě chlorofluorovaných uhlovodíků (CFC) - zde byly dávno předtím, než se na Zemi objevili lidé.“