1.

Úvod

2.	Ozon a ozonosféra

3.	Ozonová díra

4.	Úbytek ozonové vrstvy

5.	Negativní dopad ozonu a ultrafialového záření

6.	Montrealský protokol

7.	Měření koncentrace ozonu v ozonosféře

8.

Závěr

9.	Použitá literatura

„Zhruba od roku 1980 (z toho roku jsou také k dispozici první satelitní záznamy) bylo prokázáno, na základě měření, řídnutí a ztenčování ozonové vrstvy. Nejdramatičtější situace je nad Antarktidou, kde se již dá mluvit o tzv. ozonové díře. Nad touto oblastí byl dramatický úbytek ozonu pozorován již od roku 1980 a např. v roce 1996 byla nad Antarktidou ozonová díra, která měla v průměru přes 25 milionů km2 (pro srovnání – rozloha Severní Ameriky je 20.7 milionů km2). Dále nad Arktidou klesla koncentrace O3 o 70% a nad severní polokoulí je ozonu v průměru o 10-20% méně. Nejmenší výkyvy jsou v oblasti nad rovníkem, protože se ozon nejlépe rozkládá za nízkých teplot. Různé hodnoty lze tedy naměřit i v různých ročních obdobích.
Co vlastně způsobuje úbytek ozonové vrstvy? Kromě slunečního větru a slunečních skvrn, také např. síra a prach ze sopečných erupcí. Pravidelným přispěvovatelem látek, které ozon ničí je, samozřejmě, také člověk. Jedním z těchto ničících faktorů jsou průmyslově vyrobené chemikálie, zejména chlorované a fluorované uhlovodíky, nazývané freony. Jsou to extrémně stabilní plyny, které obsahují např. chlor, fluor a brom. Po vypuštění do atmosféry se v ní rychle rozšiřují a ve stratosféře se vlivem ultrafialového záření rozkládají. Uvolněné molekuly chloru, fluoru a bromu ničí molekuly ozonu (jeden atom chloru je schopen zničit až 10 000 molekul ozonu). Těchto freonů je celá řada a některé z nich mohou zůstat v atmosféře až 400 let. Dále je ozonová vrstva ohrožena např. metanem (CH4), který se uvolňuje jako bahenní plyn z rýžových polí.

Vlivem oxidů dusíku (pocházejících např. z výfukových plynů) stoupá naopak koncentrace ozonu v nižších vrstvách atmosféry (do 20 km). Ozon zde vzniká díky složitým reakcím oxidů dusíku a jiných škodlivin s oxidem uhličitým a uhlovodíky. Obsah oxidu uhličitého v ovzduší stoupá díky nárustu spotřeby fosilních paliv (uhlí, ropa, aj.), ale také tím, že celosvětovým velkoplošným ničením lesů klesá jeho spotřeba. K ničení lesů nedochází nejen jejich kácením, ale také vlivem ozonu, který omezuje fotosyntézu a další životní projevy rostlin. Ozon se také podílí na tzv. skleníkovém efektu.

Ultrafialové záření, pokud není zachyceno ozonovou vrstvou, má při velké intenzitě smrtící účinky. Poškozuje totiž jednu ze životně důležitých sloučenin živých buněk, DNA. Dále způsobuje u lidí, i u zvířat, snížení imunity, způsobuje rakovinu, např. očí a kůže. Škodlivé účinky má nejenom na suchozemské živočichy a rostliny, ale i na vodní.“

Součástí textu je tabulka.