Seminarky.cz > Seminárky/Referáty > > Pojetí času - esej

Pojetí času - esej


Kategorie: Filozofie

Typ práce: Eseje

Škola: nezadáno/škola není v seznamu

Charakteristika: Práce se stručně zamýšlí nad povahou fenoménu času. V prvních odstavcích zpochybňuje běžné naivní pojetí času a zdůrazňuje význam hlubšího promyšlení jeho podstaty. Pokouší se poté vystopovat moment, kdy člověk začal vnímat existenci času, a v návaznosti dochází k vymezení času jako vztahu mezi lidskou pamětí a vnějším děním. Promýšlí dále otázku dvou pólů času, subjektivního a objektivního, a nachází jeho podstatu v průniku obojího. V závěru autor načrtává možnost analogie mezi časem a perspektivou.

Obsah

1.
Otázky po povaze času
2.
Počátek lidského vnímání času
2.1.
Zaznamenání změny
2.2.
Čas jako vztah mezi pamětí a světem
3.
Nezávislost času na člověku
4.
Vnitřní vnímání času
5.
Průnik obojího
6.
Čas jako vnímaný pohyb?
7.
Analogie mezi časem a perspektivou

Úryvek

"Ve struktuře světa existuje něco, co známe a vnímáme jako čas. Zdá se jako by se nacházel všude, jako by byl jedním ze základních pojidel vesmíru, jako by obtékal všechny blízké kraje i vzdálená zákoutí temných hlubin.
Už v těchto pár větách je toho vysloveno tolik pochybného, sporného, že stojí za to, připravit se na vědomí, že čas, stejně jako všechno ostatní, chce -li být poznáno dokonale, se neproblematickému a úplnému poznání zcela vymyká .Je otázka, zda můžeme vůbec tvrdit něco takového, že čas existuje, či že ho známe a vnímáme? Existuje - li, nalézáme ho opravdu všude, nebo někde je a někde není? Jsou různé druhy času, nebo je jen jeden absolutní čas? A co je to vůbec čas? Je čas věčný? Má lineární či kruhový charakter? Existuje subjektivní a objektivní čas? Je čas vnitřní smysl nebo pouze percepce něčeho vnějšího?
Tyto otázky určují směr našeho dalšího zkoumání, naznačují rozsáhlost a nepostižitelnost fenoménu času. Protože budeme o čase mluvit v řeči, mám za to, že je rozumné přiznat těmto otázkám relevantní význam, ne-li význam přímo konstitutivní. Budeme se tedy snažit nalézt na ně nějaké odpovědi. Uvidíme, jak se nám to zdaří, nebo ne.
Domnívám se, že jedna cesta, jak rozštípnout jádro, ve kterém se skrývá čas, jak vyjádřit jeho bytí, je pokusit se nalézt v dějinném vědomí lidstva onen první záblesk, kdy na scénu vchází čas. V jakých oblastech nebo v jakých pojmech bychom mohli postihnout první zjevování času? V historii jeho zkoumání bychom jich našli jistě nepřeberné množství. Představa vzniku a existence času bude dozajista muset pracovat s pojmy jako prostor, místo, změna, počet, paměť člověka, stejné a různé, schopnost abstrakce...
Pro koncepci vnímání času, kterou bych chtěl sledovat je rozhodující pojem změny. Primární a elementární krok, který člověk učinil, bylo zaznamenání změny. Pro tento krok je nezbytná paměť a schopnost abstrakce. Paměť, jako schopnost podržení si představy něčeho, co už není, a abstrakce, jako povědomí význačných rysů věci při procesu změny. Abstrakce a paměť spolu zřejmě úzce souvisejí, jedno bez druhého nelze myslet. Jednoduše řečeno, jde o to, ukázat, že člověk si všimnul, že se věc změnila. Paměť mu umožnila získat dva obrazy a abstrakce poznání toho, že to jsou dva obrazy jedné věci. Člověk musel pochopit pojmy stejné a různé. Co mu to mohlo umožnit? Snad to, že věc nemění svou existenci ve všech ohledech. Že věc má nějakou svou podstatu, svou bytnost, dále nějaké ontické charaktery, které se mohou měnit, aniž by podstatu věci pozměnily.
Tak tedy mohlo vzniknout vnímání času - jako reciproční vztah mezi duší (paměť a abstrakce) a světem (korelátem). Podívejme se nyní, jestli obě strany nemají větší autonomnost, jestli neexistuje nějaký čas subjektivní a objektivní.
Existuje nějaký absolutní čas, který by plynul zcela nezávisle na nás, jenž by byl pouze ve světě věcí? U věcí, jak jsme již řekli, probíhá kontinuelní množství změn, různě rychlých. Každá věc má tedy jakýsi "věcný, vnější čas", jenž však není časem, o který jde. Vhodnější by bylo nazvat ho jako trvání změny, průběh, výdrž. Planeta jako celek má nějakou výdrž, padající kámen má nějakou výdrž, slunce během dne vydrží po nějakou dobu putovat po obloze, atom během svého kmitu má nějakou výdrž. Výdrž je doba změny.
A naopak, existuje nějaké čistě vnitřní vnímání času, jež by bylo založeno na sebeafekci subjektu, jeho vnitřních změn představ a myšlenek? Došlo by k apercepci jakýchkoliv vnějších objektivních změn? Bylo by možné určovat čas pouze svou naladěností, přičemž by zřejmě fungovala časová různorudost a proměnlivost.
Čas se však nachází zřejmě někde na půli cesty. Existují dvě skutečnosti - vnímaná věc a vnímající člověk, každý z nich má svou potenci, možnost. Tak se setkává potence působit a potence vnímat a vytvářejí třetí skutečnost. Toto je Aristotelovo schéma vnímání. A řečeno zhruba Kantovými slovy - čas má empirickou realitu, objektivní platnost v nahlížení všech věcí, které mohou být dány našim smyslům, nemá však absolutní realitu. "Existence času je bez existence duše vyloučená." (1)"

Poznámka

Zpracováno jako semestrální práce z Filosofie na Vysoké škole ekonomické. Text není výrazně členěn.

Vlastnosti

STÁHNOUT PRÁCI

Práci nyní můžete stáhnout kliknutím na odkazy níže.
Zabalený formát ZIP: x4e834bb232ddc.zip (12 kB)
Nezabalený formát:
Pojeti_casu.doc (43 kB)
Práce do 2 stránek a práce uvolněné zdarma (na žádost autorů nebo z popudu týmu) jsou volně ke stažení.

Diskuse