1.	Vztah zvyklosti a morální závaznosti

2.	Zvyklost vyplývající ze závaznosti

2.1.	Morálně závazné se stává zvyklostí

2.2.	Svědomí jednotlivce

3.	Střet společností s různými zvyklostmi

3.1.	Primát vlastního společenství

3.2.	Potíže daného přístupu

4.	Závaznost vyplývající ze zvyklosti

5.	Vztahy mezi společenstvími s různými zvyklostmi

6.	Problém vymezení společenství

7.	Společenské zvyklosti nemohou být normou dobra a zla

"Je zvyklost mého společenství morálně závazná?

Každá pospolu žijící skupina živočichů si tvoří a traduje návyky, jak řešit více či méně běžné životní situace (potravní chování, sexuální chování...).
Každé svobodné jednání můžeme hodnotit z hlediska jeho poměru k dobru a zlu. Norma morální závaznosti vytyčuje hranici, jejíž překročení by znamenalo i překročení meze mezi dobrem a zlem.
Ptáme-li se, je-li zvyklost společenství morálně závazná, chceme vědět, zda tradiční způsob řešení životních situací zároveň označuje hranice dobra a zla.
Je-li tomu tak, může to být důsledkem jednoho ze tří možných vztahů zvyklosti a závaznosti: a) zvyklost vyplývá ze závaznosti, b) závaznost vyplývá ze zvyklosti, c) zvyklost a závaznost jsou navzájem nezávislé. Třetí možnost - varianta náhodné shody je empiricky možná, avšak nelze z ní vyvozovat žádný eticý systém. V obou zbývajících případech musíme zkoumat oprávněnost daného vztahu a kritéria pro určení hranic společnosti.
A.1. To co je správné, morálně závazné, se stává zvyklostí. Je třeba se tím řídit proto, že původcem daných norem je nějaká autrorita, která má právo rozhodovat o dobru a zlu - Bůh, předci apod. Navíc pozná-li jednou člověk, co je dobré, nemá důvod někdy jednat jinak. Každé dobré jednání je účelné, protože odpovídá konstituci světa, a proto je také fixováno do zvyků. Každý zvyk tedy má svůj kořen v tomto účelu, vyvinul se z morálně závazného kritéria. Proto je jakékoliv porušování zvyklostí útokem nejen proti společnos¬ti, ale i proti samotným principům dobra.
Jedinec jako takový nemá žádnou možnost bezprostřed¬nějšího kontaktu s původní autoritou. Jeho individuální svědomí je jen lépe či hůře interiorizovanými zvyklostmi společenství. Svědomí je pouze odvozeným nástrojem pro osobní rozhodování. Nemůže však nikdy stát proti společenským normám. Vzpoura proti zvyklostem společenství tedy nemůže být nikdy legitimní.
Neúmyslné opouštění a zapomínání zvyků je pak příčinou úpadku společnosti, ztráty orientace v smysluplnosti světa. Společnost bez zvyků by byla jako strom bez kořenů - ztratila by přístup k životadárným pramenům dobra.
"Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha." sv.Pavel Římanům 13.1.
A.2. V běžném životě však na sebe narážejí různá spole¬čenství s odlišnými zvyklostmi. Pak je třeba vyargumentovat aspoň lokální nadřazenost jedné koncepce nad ostatními. Vyvolenost právě toho našeho společenství může být postavena například na tom, že máme přístup k tomu správnému bohu, jsme mu blíže, protože pocházíme z rodu jeho vlastních potomků nebo aspoň mluvíme správným jazykem a tudíž mu lépe rozumíme. Anebo jde o to, že jsme již překonali náboženské a meta¬fyzické stádium, zatímco ostatní společenství tuto výsadu nemají atd. atd.
Nic z toho však není dostatečným argumentem přinejmenším proto, že tak lze obhajovat kažký řád. Důsledkem takové zvykové společnosti pak může být ustrnutí vývoje, taková koncepce neumožňuje změny myšlení a chování, nemohla by reagovat na změny okolností. Kdokoli se pokusí zpochybnit zvyklosti byť i tím, že se obrací k jejich původnímu zdroji, musí být perzekuován jako kacíř. K druhé straně této mince pak náleží i neustálá obrana proti ostatním společenstvím a jejich zvykům - buď lhostejným přehlížením, nebo agresívním šířením víry vlastní - podle toho, co je kde zvykem."

Práce není výrazněji členěná.