"2.1. Léčivé byliny
Léčivé byliny provázejí člověka v průběhu celé etapy jeho historického vývoje a byly vlastně prvními léky, se kterými se člověk setkal. Již od starověku patřily mezi nejdostupnější a mnohdy jediné léčebné prostředky. O léčivých rostlinách je zmínka v pramenech ze 4. tisíciletí př. n. l. Během doby se měnil výběr i způsoby užití léčivých rostlin. Nejprve se využívalo rostlin u rituálních obřadů při zaříkávání a vykuřování. Poté se dle tvaru rostliny využívalo látek obsažených v rostlinách, které byly schopné ovlivňovat životní pochody v lidském těle. Až do konce středověku byla léčba bylinami plně využívána jak “oficiální” medicínou, tak v lidovém léčitelství. Jejich výběr a způsob použití vycházel zpočátku především z náhodných nebo intuitivních poznatků. Do 18. století bylo bylinářství obvyklou formou léčby.
Následný rozmach chemie a výroba syntetických léčiv vytlačily bylinky a jejich používání do ústraní. Postupně se však lidé začínají vracet k léčivým bylinám a během posledních dvaceti let zájem o bylinářství opět vzrůstá. Stále více lidí má pochyby o rozsahu užívání syntetických léků a také o jejich vedlejších účincích, někdy alarmujících. Zjevně bezpečnější přístup léčby pomocí bylinek také odpovídá zájmu o ekologii a přirozené léčebné prostředky, který roste po celém světě. Bezpočet lidí začíná používat na drobné obtíže a méně závažná onemocnění, jako je např. rýma či chřipka, bylinné léky. Každá bylina je malou chemickou laboratoří. Proto vedle hlavního specifického účinku, byliny vždycky vykazují ještě nespecifické, všeobecně posilující účinky, které jednotlivé chemické látky, byť přírodního původu, vykazovat přirozeně nemohou. V důsledku bohaté obsahové skladby svých látek mají byliny široké spektrum účinku, což znamená, že takový lék zasahuje na více místech najednou. Léčivou částí bylin může být květ, kůra, nať, list i celá rostlina (Beneš, K. et al., 1984).
Pro sběr částí bylin se vybírá nejvhodnější období z hlediska obsahu cenných látek. Květy se sbírají před plným rozkvětem, listy se trhají jen kvalitní a nepotrhané, zejména před květem rostliny. Nejvhodnější doba pro sběr listů je těsně po poledni, kdy je obsah biologicky aktivních látek nejvyšší. Nať se řeže nebo odstřihuje, sklízí se na počátku květu, protože později hrubne, stoupá obsah vlákniny a dochází ke ztrátám obsahových látek. Všechny sbírané části musí mít přirozenou barvu, je třeba se vyhnout zelenomodrému zbarvení, protože indikuje nadměrný obsah dusíku, nebo příliš světlému a nepřirozenému zbarvení (Lánská, 2006).
2.2. Bylinné čaje a odvary
Od pradávna byly bylinné čaje využívány zejména jako léky. Byly to prostředky, které napomohly při léčbě nemocí, posilovaly tělo i mysl. Pro tyto odvary je název čaj nepřesný, protože neobsahují listy čajovníku (Camellia sinensis). Mohou však přijít stejně k chuti jako pravý čaj, neobsahují kofein a mají příznivý vliv na zdraví. Výrobci, kteří bylinné čaje vyrábějí, používají pouze sušené byliny, bez přídavků konzervačních látek, barviv a příchutí. Stále přibývá lidí, kteří se zajímají o své zdraví pomocí přírodních prostředků. Proto jsou bylinné čaje v poslední době velmi oblíbené a populární. Mezi nejoblíbenější patří bylinný odvar z heřmánku a máty a dále odvar z jihoafrické rostliny rooibos. Bylinné čaje jsou také vyznamným pomocníkem při hubnutí nebo při detoxikaci (pročištění) těla (Alkraft, 2009).
Bylinné čaje představují nejjednodušší a nejčastější lékovou formu připravovanou z rostlin. K přípravě se používají buď samotné rostliny (tzv. jednodruhové čaje) nebo jejich směsi (tzv. vícedruhové čaje). Podle obsahových látek se připravují jako maceráty, zápary nebo odvary. Macerát je vodní výluh za studena. Rostlina nebo její směs se přelije studenou vodou, nechá se určitou dobu (1/2-12 hod.) luhovat a pak se zcedí. Tímto způsobem se připravují výluhy z drog obsahujích slizy (např. kořen proskurníku a lékořice). Zápar (infusum) se připravuje přelitím navlhčené rostliny vařící vodou, nádoba se přikryje a nechá se za občasného zamíchání asi 15 minut vyluhovat a teprve pak se zcedí. Takto se připravují především čaje ze siličných rostlin ( např. máta, heřmánek ), ale obvykle i z ostatních květních nebo listových. Odvar (decoctum) se připravuje z rostlin, jejichž účinné látky se teplem nemění (třísloviny) a také z tvrdých drog, jako jsou kůry a kořeny, pokud nepatří mezi siličné drogy. V zakryté nádobě se povaří 10 až 15 minut, odvar se nechá dalších 15 minut vyluhovat a teprve pak se zcedí (Beneš, K. et al., 1984).

2.3. Čeledi rostlin vyskytující se v bylinných čajích

- Bobovité (Fabaceae)
Komonice lékařská (Melilotus officinalis L.)
Komonice je dvouletá rostlina, vyskytuje se od nížin po vyšší polohy v Evropě, Asii, Americe i v Africe. Roste zejména při cestách, někdy se i pěstuje. Sbírají se natě před začátkem květu. Kvete v červenci a v srpnu. Významnými účinnými látkami komonice jsou kumarin a melilotin, které se při sušení uvolňují z kumarinových glykosidů. Dále obsahuje dikumarol, alantoin, flavonoidy, třísloviny, cholin, sliz a některé vitaminy (Erdelská et al., 2008). Používá se při léčbě trombózy a křečových žil. Dávkování musí být v malém množství, neboť hrozí nebezpečí krvácení, dávení a závratí. Používá se též jako součást náplatí na opuchlé rány a spálenin nebo jako přísada do tabáku (Volák et al., 1987)."

Práce obsahuje velké množství tabulek, fotografií a grafů. Čistý text je cca 34 stran.