"2.1 Zemní plyn v dopravě

Zemní plyn – metan využil poprvé Otto ve svém motoru roku 1872. Postupem času se k pohonu výbušných motorů začaly používat i kapalná paliva jako například petrolej (1863), později benzín (1873) a nafta. Ty se pak staly koncem 19. a zejména ve 20. století rozhodujícími palivy v automobilovém průmyslu. Ke konci 19. stol. kapalná paliva – benzín, nafta a petrolej – nad plynem zvítězila. Návrat plynného paliva do automobilového průmyslu proběhla v první polovině 20. let, kdy za první a druhé světové války byl nedostatek kapalných pohonných hmot. Opět se tedy začalo využívat plynných paliv. Vzhledem k tomu, že mnohé státy měly dostatečné ložiska uhlí, nejsnazší byla náhrada zemního plynu svítiplynem z nejbližšího nízkotlakého potrubí. Použití stlačeného plynu k pohonu automobilu, stále ještě svítiplynu, má své počátky kolem roku 1930 ve Francii a brzy se rozšířilo i do dalších evropských zemí. V této době se stlačený svítiplyn začal běžně používat. Ve využití zemního plynu pro pohon vozidel má primát Itálie. Snadná dostupnost zemního plynu z vlastní těžby ve 30. letech tohoto století umožnila nástup a později širší rozmach tohoto způsobu užití zemního plynu v Itálii. Zemní plyn jako pohonné palivo se začal v ČR uplatňovat od roku 1981, kdy byla provedena první přestavba vozidla na zemní plyn. Plány dalšího rozvoje byly smělé. V roce 1985 byla vypracovaná komplexní studie, řešíci náhradu kaplaných paliv zemním plynem, podle níž v cílovém roce 1995 mělo být postaveno několik desítek plnících stanic na zemní plyn a mělo jezdit několik tisíc vozidel, především nákladních automobilů a autobusů. V roce 1989 byla v plynárně měcholupy uvedena do provozu plnící stavice stlačeného zemního plynu určena především pro autobusy v Praze. Prvních 5 autobusů, poháněných stlačeným zemním plynem zahájilo svůj provoz v roce 1991. [L2]


Obr. 1. Český osobní automobil Wikov
30. léta 20.století


2.2 Základní vlastnosti zemního plynu

Složení těženého zemního plynu se v různých nalezištích může měnit. Vždy převažuje
metan, v malém množství jsou obsaženy i vyšší uhlovodíky, dokonce i butan a pentan,
ale mohou být obsaženy i nežádoucí inertní plyny, např. oxid uhličitý a dusík, které
snižují výhřevnost zemního plynu. O přesném složení zemního plynu pojednává norma
ČSN 38 6110.
Těžený zemní plyn se podle složení dále dělí do čtyř základních skupin:
1) zemní plyn suchý (chudý) - obsahuje vysoké procento metanu (95 - 98 %) a nepatrné množství vyšších uhlovodíků
2) zemní plyn vlhký (bohatý) - vedle metanu obsahuje vyšší podíl vyšších uhlovodíků
3) zemní plyn kyselý - je plyn s vysokým obsahem sulfanu (H2S), který se v úpravárenských závodech před dodávkou zemního plynu do distribučního systému odstraňuje
4) zemní plyn s vyšším obsahem inertů - jedná se hlavně o oxid uhličitý a dusík.

Tab.2. Orientační údaje o složení NG z různých nalezišť.


metan vyšší uhlovodíky inerty
ČR naftový 97,7 1,7 0,6
ČR karbonský 92,5 2,2 6,3
Rusko 98,4 0,8 0,8
Norsko 93 4,9 2,1"

Práce obsahuje tabulky, grafy, nákresy a fotografie. Čistý text je v rozsahu cca 33 stran.