1.

Úvod

2.	Vědecká hypotéza a cíle práce

3.	Literární přehled

3.1.	Původ plemene

3.1.1.

Divoký kůň evropský - tarpan

3.2.	Historie chovu

3.3.	Záchrana huculského koně

3.4.	Současný stav

3.5.	Linie huculských koní

3.5.1.

Rakousko - uherské linie

3.5.2.

Meziválečné linie

3.5.3.

Poválečné linie

3.6.	Plemenný typ a standard

3.6.1.

Charakterové vlastnosti

3.7.	Využití plemene

4.	Materiál a metody

4.1.	Měření koní

4.1.1.

Měřicí pomůcky

4.1.2.

Zásady měření

4.2.	Příbuzenská plemenitba

4.2.1.

Koeficient příbuzenské plemenitby podle Wrighta

4.3.	Charakteristika chovu

4.3.1.

Hucul Club – osada Zmrzlík

4.3.2.

Sdružení SRAZ - SEV Toulcův dvůr

5.

Výsledky

5.1.	Hucul Club

5.1.1.

Hucul Club 1999

5.1.2.

Hucul Club 1984

5.2.	Sdružení SRAZ

6.

Diskuze

7.

Závěr

"3.1.1. Divoký kůň evropský - tarpan
Tarpan (Equus ferus) žil ve střední a východní Evropě od nepaměti. Postupem času a změnami podnebí došlo k vytvoření dvou forem.
Východní stepní tarpan (Equus ferus ferus) si uchoval téměř nezměněnou podobu. Žil v rovinách severně od Černého moře většinou v malých stádech. Stepních tarpanů stále ubývalo a to především díky rozšiřování chovu hospodářských zvířat a pytláckým lovům. Od poloviny 19. století se stali vzácnými. Poslední klisna byla ulovena roku 1879, po pokusu statkáře A. Durilina o její ochočení. Klisna se pásla s jeho stádem pokud nebyl žádný pastevec nablízku. Byla pozorována tři roky, během kterých porodila dvě hříbata. Obě byla chycena a v dospělosti se vyznačovala velkou odolností a vytrvalostí. Postupně se klisna stala tolik důvěřivou, že na zimu chodila se stádem do ohrady, kde se zakládalo seno na přikrmování. Jednou dokonce vešla do stáje a tak padla do zajetí. To snášela velmi špatně. Na jaře byla puštěna na pastviny a využila první příležitosti k útěku. Po čase se vrátila, vzala s sebou hříbě a nadobro utekla. Později se objevila u vsi Agaimany, kde na ni uspořádali lov. Nechtěli klisnu zabít, ale vyzkoušet její rychlost a vytrvalost domácích koní. Klisna při jednom skoku zapadla do ledové pukliny a zlomila si přední nohu. Klisna byla převezena na saních do vesnice a ošetřena, přesto po několika dnech uhynula. (Volf, 2002)
Dále Volf (2002) uvádí, že středoevropský lesní tarpan (Equus ferus sylvertris) zmenšil svůj vzrůst a celkově zjemněl. Obýval rozsáhlé oblasti Evropy, Herodot (484 – 425 př. n. l.), Varro (116 – 27 př. n. l.) i Strabon (63 - 27př. n. l.) popisují celá stáda divokých koní na severu, kdy severními zeměmi Římané bezesporu myslí území na levém břehu Dunaje. Rozvoj pastevectví a ničení výhodných stanovišť zapříčinili, že tarpan se od počátku novověku stával stále vzácnější. Poslední útočiště nalezli lesní tarpani na území dnešní Litvy a severovýchodního Polska, kde se udrželi do 80. let 18. století. Poslední koně, které lidé chytili, dopravili do parku knížete Zamoyského u města Zamošč, kde byli drženi přibližně do roku 1806 a následně pro nevelký užitek rozdáni sedlákům.
Dobroruka, Kholová (1992) zmiňují, že stepního tarpana poprvé detailně popsal Gmelin, který se s těmito koňmi setkal poprvé na jaře roku 1768 u městečka Borova poblíž Voroněže. Popisuje je jako malé hlavaté koně s dlouhým a zašpičatěnýma ušima, krátkou hřívou, hustou srstí šedé barvy, popelavým břichem a černými holeněmi. Na hřbetě se jim táhl tmavý úhoří pruh. Tyto koně později vědecky popsal a pojmenoval Boddaret. Dal jim jméno Equus ferus a stepní poddruh se v moderních systémech nazývá E. ferus ferus. V mnoha publikacích ho však najdeme uvedeného jako druh Equus gmelini, zvláště u ruských autorů. V polovině 19. století došlo k razantní redukci početních stavů. Z posledních žijících skupin odchytil statkář Šatilov dva hřebce které vykastroval a poslal v letech 1854 a 1866 Akademii věd. Ti pak žili v zoologické zahradě v Moskvě a poslední z nich uhynul v roce 1887. Poslední lesní tarpan v Litvě padl roku 1814, na Kavkazu byli vyhubeni teprve v druhé polovině 19. století.
3.2. Historie chovu
Purzyc (2007) uvádí, že první zmíňky o chovu huculského koně pochází z poloviny devatenáctého století z Rakouska–Uherska, kdy vedoucí rakouského zemského hřebčína v Radovci (Bukovina) Martin von Herrmann vedle stáda plnokrevných a polokrevných arabských koní vytvořil stádo huculů. Ti byli získáni z oblasti Žabie, Kossowo a Vorochota a do oblastí celé monarchie byli dodáni plemeníci. Herrmann požadoval zřízení samostatného huculského hřebčína a z jeho iniciativy byla část stáda z Radovce umístěna roku 1856 v Luczině za účelem zachování horského charakteru huculských koní. Ve snaze vylepšit populaci byli zakoupeni dva plemenní hřebci a deset klisen primitivního typu z oblasti Transylvánie a dále bylo stádo doplněno o lokální chovný materiál. Chov v Luczině byl z neznámých příčin zrušen v roce 1872 a znovu obnoven v roce 1877. Hörman (1957) k chovu v Luczině dodává, že pro zachování původních vlastností – především skromnosti, vytrvalosti a nenáročnosti, se huculové odchovávali v jednoduchých přístřešcích venku na pastvinách. Později došlo k rozšiřování chovu tzv. usměrněnou plemenitbou. Tím se místní chov neustále zlepšoval a byly založeny cenné krevní linie hřebci Myszka, Ipas, Czeremosz, Stirbul, Hroby a Goral. Hlavní zásluhou hřebčína bylo, že používal čistokrevnou plemenitbu bez příměsi cizí krve, kladl velký důraz na výběr, připařování a správné podmínky odchovu, které tomuto plemeni nejvíce vyhovovaly. Hučko (1996) poukazuje, že rozvoj chovu huculského koně v Rakousko–Uherské monarchii v Luczině byl přerušen první světovou válkou. Roku 1914 bylo huculské stádo evakuováno do vnitrozemí Rakouska, do obce Gotenprud v kraji Baden, a později do Waldhofu. Po rozpadu monarchie bylo huculské stádo rozděleno mezi nástupnické státy. Část huculských hřebců se dostala do severního Tyrolska, jako náhrada za haflingy, část plemenného materiálu připadla Československu, Polsku a Rumunsku."

Práce obsahuje velké množství tabulek a grafů. Čistý text je v rozsahu cca 30 stran.