1.

Úvod

2.	Optické záření

2.1.	Viditelné světlo

2.2.	Infračervené záření

2.3.	Ultrafialové záření

3.	Základní veličiny a pojmy světelné techniky

3.1.	Světelně technické vlastnosti látek

3.1.1.

Odraz světla

3.1.2.

Prostup světla

3.1.3.

Pohlcování světla

4.	Světelné zdroje a svítidla

4.1.	Světelné zdroje

4.1.1.

Základní termíny z oblasti světelných zdrojů a svítidel

4.1.2.

Světelné zdroje užívané ve veřejném osvětlení

4.2.

Svítidla

5.	Veřejné osvětlení

5.1.	Základní názvosloví

6.	Řešení problematiky rušivého světla

6.1.	Kritéria pro posouzení vlivu osvětlení na noční prostředí

6.1.1.

Oslnění

6.1.2.

Množství světelného toku unikající do horního poloprostoru

6.1.3.

Rovnoměrnost osvětlení

6.1.4.

Uspořádání svítidel a rozložení svítivosti

6.1.5.

Regulace osvětlení

6.2.	Požadavky na veřejné osvětlení dle normy ČSN

6.2.1.

Třídy osvětlení ME, MEW

6.2.2.

Třídy osvětlení CE

6.2.3.

Třídy osvětlení S, A, ES a EV

7.	Porovnání charakteristických typů svítidel používaných ve veřejném osvětlení

7.1.	Porovnání svítidel při oslňování

7.2.	Porovnání vyzářeného světla na oblohu

7.3.	Porovnání úhlu vyzařování svítidel

7.4.	Porovnání účinnosti svítidel

8.	Zásady návrhu ekologicky šetrné osvětlovací soustavy

8.1.	Výběr světelného zdroje

8.2.	Výběr svítidla podle druhu komunikace

8.3.	Výběr svítidla podle technických parametrů

8.4.	Výběr svítidla podle geometrie soustavy

8.5.	Výběr svítidla podle ekologických aspektů

8.6.	Kontrolní výpočet dosahované úrovně a kvality osvětlení

8.6.1.

Výpočet jasu

8.6.2.

Výpočet osvětlenosti

9.	Návrhy ekologicky šetrných osvětlovacích soustav

9.1.	Popis programu Relux

9.2.	Postup návrhu osvětlovací soustavy pomocí programu Relux

9.3.	Výběr svítidla

9.3.1.

Počet světelných míst

9.3.2.

Pořizovací cena osvětlovací soustavy

9.3.3.

Odebraná elektrická energie osvětlovací soustavou za 1 rok

9.4.	Návrh osvětlovací soustavy pro komunikaci třídy CE1

9.4.1.

Použití svítidla řady ST 100 s výkonem 150 W s vypouklým difuzorem

9.4.2.

Použití svítidla řady ST 100 s výkonem 150 W s plochým difuzorem

9.4.3.

Zhodnocení a volba svítidla pro třídu osvětlení CE1

9.5.	Návrh osvětlovací soustavy pro komunikaci třídy CE2

9.5.1.

Použití svítidla řady ST 100 s výkonem 150 W s vypouklým difuzorem

9.5.2.

Použití svítidla řady ST 100 s výkonem 150 W s plochým difuzorem

9.5.3.

Zhodnocení a volba svítidla pro třídu osvětlení CE2

10.

Závěr

"1.2 Infračervené záření

Infračervené záření obsahuje vlnové délky 1 mm – 780 nm a pokrývá frekvence 300 GHz - 400 THz. Zdrojem infračerveného záření je nejen sluneční záření, ale jsou jím
i všechny molekuly, jsou-li dostatečně zahřáté, proto je možné říci, že se infračervené záření projevuje teplenými účinky. Také člověk je slabý infračervený zářič na vlnových délkách cca 100 mm. Využít infračervené záření je možné například pro: infrakamery (hledání osob, kontrola izolačních vlastností budov), infrafotografie, CO2 laser k obrábění, nekrvavý skalpel (umrtvuje při řezu), dálková ovládání spotřební elektroniky a mnohé další využití.
Infračervené záření je podle mezinárodního doporučení CIE rozděleno do tří pásem:
• IR-A: blízkou infračervenou o vlnových délkách 780 nm až 1,4 μm
a frekvencích 390 THz až 215 THz
• IR-B: střední infračervenou o vlnových délkách 1,4 μm až 3 μm a frekvencích 215 THz až 100 THz
• IR-C: vzdálenou infračervenou o vlnových délkách 3 μm až 1 mm
a frekvencích 100 THz až 300 GHz

1.3 Ultrafialové záření

Ultrafialové záření (UV) je optické záření o vlnových délkách 400 nm až 10 nm
a frekvencích 750 THz až 30 HHz. Podle mezinárodního doporučení CIE se ve zmíněném spektrálním rozsahu věnuje pozornost zejména třem druhům UV záření:
• UV-A: o vlnových délkách 315 nm až 400 nm a frekvencích 9,5•1014 Hz až 7,5•1014 Hz
• UV-B: o vlnových délkách 280 nm až 315 nm a frekvencích 1•1015 Hz až 7,5•1014 Hz
• UV-C: o vlnových délkách 100 nm až 280 nm a frekvencích 3•1015 Hz až 1•1015 Hz

UV záření vzniká při přechodech v atomových obalech prvků. Jeho přirozeným zdrojem je sluneční záření a nejběžnějším umělým zdrojem je výbojka, kde vzniká při elektrickém výboji ve rtuťových parách. (Proto pro osvětlovací účely musí být taková výbojka, ať už nízkotlaká v místnostech či vysokotlaká v osvětlení veřejné dopravy, opatřena luminiscenční látkou, měnící neviditelné UV záření na viditelné světlo různých barev.)
UV záření vytváří ionosféru a také vyvolává některé chemické reakce, zejména ty, kde může svou energií štěpit jinak pevné chemické vazby. To se uplatní mimo jiné i při bělení prádla (Chlór po osvícení UV zářením začne rychle reagovat, protože UV záření zničí vazbu
a Cl2 se rozpadne na extrémně reaktivní samostatné atomy Cl.). Dále se používá například
k hubení mikroorganismů, při kontrole bankovek atd. UV záření přicházející ze Slunce způsobuje v malých dávkách opalování kůže, ve velkých však vyvolává rakovinu kůže (fotony UV záření mohou poškodit DNA, což může způsobit jak odumření buňky, tak i její nekontrolovanou reprodukci rakoviny). Část UV záření dopadajícího na Zemi ze Slunce, a to právě ta životu spíše nebezpečná, je absorbována v ozónové vrstvě. Proto s obavami sledujeme "ozonové díry" i jejich původce. UV záření je také z velké části absorbováno ve skle (s výjimkou skla křemenného)."

Součástí práce jsou tabulky, grafy, schémata a ilustrace, rozsah čistého textu činí cca 43 stran.