"Úvod

Lidské tělo je složitý organismus založený na spolupráci mnoha miliard buněk, z kterých se člověk skládá.
Protože se jedná o živý organismus, ve kterém se odehrává mnoho chemických reakcí a dějů na základě fyzikálních zákonů, je třeba vzít v úvahu, že se musí dodržovat určitý režim. Pokud se tento režim poruší, může dojít k nějaké odezvě ve smyslu nemoci.
Buňka, jako každá jiná, potřebuje ke svému životu určitou energii. Tuto energii získáváme z organických látek, které přijímáme jako potravu. Ale, když přesáhneme spotřebu energie, tak se začnou organické látky ukládát jako rychlá zásoba energie. V případě potřeby je glykogen přeměněn na glukózu a ta v krvi koluje tak dlouho dokud není spotřebována tkání.
A právě v tomto procesu nám napomáhá hormonální centrum, kdy vyšle signál k produkci inzulínu. Tento inzulín je také transportován do krve. V krvi se vyskytuje nepřetržitě k udržení stálého zásobování tkání cukrem. Napomáhá odbourávat glukózu do tkání, kde je jí třeba.
Je dost zajímavé, že tato látka funguje jako tzv. „hlídač“ stálé hladiny cukrů v krvi.
Bohužel, jak to v přírodě chodí, i zde se najdou někdy nějaké věci, které nejsou pro lidský organismus dobré. Může dojít k tomu, že se nesyntetizuje inzulín nebo nefunguje tak jak má.
O tomhle si v této práci dovolím udělat trochu jasno jak sobě, tak i těm co si ji přečtou.

Historie inzulínu

Všechno začalo roku 1869, kdy student Berlínské univerzity Paul Langerhans objevil a popsal určité shluky buněk ve slinivce a pojmenoval je langerhansovy ostrůvky.
Za pouhých 20 let doktor Oscar Minkowski, také němec, při pokusech na psech zjistil, že diabetes (cukrovka) má něco společného se slinivkou. Zkusil psovi vyoperovat slinivku a pozoroval obsah cukru v jeho moči. Stejně jako jiný doktor Eugene Opie, který upřesnil souvislosti mezi cukrovkou a slinivkou, zjistil že slinivka a cukrovka má něco společného.
Za dalších 5 let se George Ludwig Zuelzer pokoušel vyléčit cukrovku u psa tak, že mu podával extrakt ze slinivky. Téměř se mu pokus vydařil. Ale nebylo to ono. Po letech pátrání jak zlepšit léčbu cukrovky v roce 1920 přišel s vynikajícím nápadem, kanaďan a lékař, Frederick Banting. Přišel na to, že v extraktu musí být nějaká účinná látka na léčbu cukrovky a měla by jít izolovat. Protože neměl dost prostředků na výzkum, požádal torontskou univerzitu o propůjčení laboratoře. Aby nebyl na to sám pomáhal mu student medicíny Charles Best.
Za rok se jim povedlo získat, z kravského extraktu ze slinivky, čistý inzulín. Pojmenovali ho „isletin“. První klinické testy léčby cukrovky proběhly roku 1922 na 14-ti letém chlapci, který se díky inzulínu dožil ještě 13 let. Oba objevitelé dostali Nobelovu cenu."

Součástí práce je množství fotografií, schémat, obrázků či chemických vzorců, rozsah čistého textu činí cca 14 stran.