" Je krásný červencový den. Tak krásný, až se to skoro nehodí. Není to vhodné. Je to ideální počasí na koupání někde na pláži, na popíjení drinků u baru a na prázdninové skotačení. Ne na smutné vzpomínání.
Přesto jsem tu radši než u pláže… Je tu nádherně. Taková oáza klidu. Ale nejsem klidná. Procházím se po dokonalém čerstvě posekaném trávníku a vnímám jen to velké bludiště pískovcově bílých křížů. Nic víc. Jen ty kříže, které se mi každým krokem stále víc a víc vrývají do paměti. Už teď vím, že na ně nikdy nezapomenu.
Jsou jich tu stovky, tisíce, možná desetitisíce. Všechny jsou stejné – mají stejný pravidelný tvar, přesně vyřezaný z kamene smrti, ale přesto je každý jiný. Každý nese jiné jméno, jiný příběh, jiný osud.
Neodolám a jednoho se dotknu. Zvláštní - je chladný. Tak chladný, jako mrtvola, kterou pod sebou skrývá. Ani hřejivé paprsky rozpáleného slunce ho nedonutí se přizpůsobit létu. Stále zachovává mrazivou důstojnost.
Všechny ty kříže, hroby, mrtví vojáci pod hroudou hlíny a neznámá jména na náhrobcích, jemně vytesaná tak, aby co nejméně poškodila celistvost a jednotu křišťálově bílých náhrobků, vzbuzují neskutečné množství emocí. Lítost, soucit, zoufalství a smutek… To nejsou jediné pocity, které mi prostupují celým tělem až do morku kostí. Je toho víc, mnohem víc, ale nejde to popsat. Ne slovy, na to jsou příliš jednoduchá, primitivní a povrchní. Není to všechno negativní, jen je toho tolik… Nevím, co si o tom mám myslet.
Všechny ty melancholické pocity, stesk po vojácích, které jsem ani neznala, soucit s jejich neznámými rodinami – to jsem já. Nikdo nebrečí pro někoho, koho neznal. Pláčeme pro ty, které jsme znali, které jsme milovali, ne pro neznámé oběti kruté války. Vím to, přesto to nejde zastavit… Čistá, upřímná slza pro všechny zde pohřbené už je příliš daleko na to, aby se mohla vrátit. Padá na zem a za ní další a další. Už se ani nesnažím to zastavit. Proč taky? Oni si to zaslouží… Kolikrát jsem brečela u hloupého amerického filmu a nikdy mi to nebylo líto, tak proč bych nemohla věnovat trochu svých slz těm, kdo si je zaslouží víc?
Jsem tu už věčnost, a přesto se nemůžu tohoto krásného místa nabažit. I přes slzy, přes všechen vnitřní smutek je mi tu nádherně. Je tu takový klid, skoro až nadpozemský. Klidně bych tu mohla potkat anděla, jak tu s úchvatnou lehkostí hlídá klid všech zesnulých a vůbec by mě to nepřekvapilo. Je to až paradoxní, jak může člověk cítit tolik odlišných pocitů na jednom místě."

Práce obsahuje 1 obrázek. Čistý text je cca 2 strany.