"Erich Maria Remarque

byl německý spisovatel, vlastním jménem Erich Paul Remark. Narodil 22.červena.1898 v Osnabrücku (Německo) v rodině knihvazače a zemřel 25.9.1970 v Locarnu. Vystudoval universitu v Münsteru. Roku 1916 odešel do války jako dobrovolník, ale již roku 1918 byl zraněn. Zpočátku chtěl být hudebníkem a později malířem, ale skutečnost byla zcela jiná. Vystřídal mnoho povolání, byl obchodním cestujícím, agentem s hřbitovními náhrobky, učitelem, varhaníkem, reklamním pracovníkem, účetním aj. Od roku 1923 byl jeden rok redaktorem v Hannoveru. Hodně během svého života cestoval po Itálii, Švýcarsku, Balkáně a Turecku. V roce 1931 se přestěhoval do Ascony ve Švýcarsku. O dva roky později v Německu fašisté spálili jeho knihy a roku 1938 ho zbavili občanství. Roku 1939 odcestoval do New Yorku, kde získal americké státní občanství, později se však vrátil do Švýcarska. Patří k nejoblíbenějším autorům 20.století, možná proto, že jeho tvorba byla ovlivněna Jackem Londonem, Ernestem Hemingwayem nebo norským spisovatelem Knutem Hamsunem (který však sympatizoval s fašistickým hnutím v Norsku). Remarquevo dílo se vyznačuje humanitou, ale hlavně je výrazně protifašistické a společensko-kritické, bohužel je však jeho význam často podceňován.
Hrdinové jeho děl jsou vždy nějakým způsobem postiženi válkou, nebo jsou to mladí lidé, kteří si nemohou nalézt místo ve společnosti. Též Remarqueovy výrazové prostředky typické. Využitím podrobné charakteristiky postav, prvků expresionismu, naturalistických popisů scén na frontě a i třeba hrubých slov v některých situacích dodávají celému dílu osobité kouzlo.
Jeho vrcholným dílem je sugestivně napsaný román Im Westen nichts Neues (Na západní frontě klid ), jež vyšlo roku 1928 v časopise, teprve však o rok později knižně. Líčí na základě vlastních zkušeností válečné hrůzy očima mladého vojáka a zbavuje čtenáře jakýchkoli iluzí o válečných hrdinstvích. Kniha měla veliký úspěch a šokovala hlavně svým reportážním a deziluzním stylem, místy až detailním pohledem na světovou katastrofu. Podle mota je kniha pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům. - Naprostá většina textu je vyprávěním v 1. osobě (tzv. ich forma). Vypravěč, bývalý středoškolský student, Pavel Bäumer se představuje v okamžiku, kdy jeho jednotka po návratu z boje odpočívá na klidném úseku za frontou. V mozaice epizod je pak načrtnut jeho minulý i pozdější život. Vypravuje hlavně řadu příhod z desetinedělního výcviku plného šikanování, z budování zákopů na západní frontě i z prvních bojových střetnutí. Pod vlivem nacionalistické propagandy a patriotického myšlení přihlásil se Bäumer se svými spolužáky z gymnázia po vypuknutí 1. světové války dobrovolně do armády a po výcviku plném šikanování prodělává s nimi zákopové boje na západní frontě. „Zpráva o generaci, jež byla zničena válkou", jak autor konstatuje v úvodu, pokračuje líčením válečných hrůz - bombardování, plynových útoků, krvavých bojů muže proti muži a opakovaným vyjádřením hodnot lidské soudržnosti, beznáročné obětavosti a válečného přátelství na život a na smrt. V létě 1918 je zabit Bäumerův přítel Katczinsky, který jej zasvěcoval do válečného života.
Závěrečné odstavce, psané v er formě (3. osoba), konstatují, že Bäumer padl v říjnu 1918, v jednom z posledních válečných dnů, kdy oficiální zprávy z fronty oznamovaly: „na západě nic nového", jen potvrzují absurditu války. V románu se střídají obrazy válečných událostí se záznamy rozhovorů mezi vojáky a Bäumerovými reflexemi. Na pozadí válečných hrůz se městská kultura jeví jako zbytečná a absurdní, generace otců se stává podmětem hněvivého obviňování. Do popředí vystupují zcela jiné hodnoty, znamenají sice krok zpět, k přírodnímu stavu (jídlo, spánek, možnost přežít nejbližší minuty), ale paradoxně ve své elementárnosti nabízející současně jistou protiváhu kultury, jež se náhle zdá být falešnou a nepřátelskou. Podvojnost obrazu války je naprostá degradace lidí, ale i jako konfliktu, který skrze své šílenství umožňuje tvrdé poznání neautentičnosti minulého života (vyzvednutí „vojenského kamarádství" jako nového základního mezilidského vztahu tváří v tvář smrti), však současně ústí v jistou ideovou mlhavost dovolující přežívání nacionalistických iluzí. Reflexe o válce v rozhovorech vojáků tak zůstávají na povrchu věcí, nedávají možnost proniknout k hlubším společenským příčinám, zachycují světový konflikt především jako na lidech nezávislou, fatální katastrofu."

Jména děl jsou značena tučně a kurzívou.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ