"Známá je definice komety, jako špinavá sněhová koule. Obvyklý průměr komety je několik kilometrů. Složením jsou nejběžněji zmrzlá voda, oxid uhelnatý, čpavek, oxid uhličitý a prachové částice. Na hranicích dosahu Slunce se pravděpodobně skrývá (Oortův mrak) kometární oblak složený možná z miliardy malých komet. Jen málokterá pak po eliptické dráze pronikne do centra soustavy, kde je můžeme zahlédnout. Oběžné doby komet jsou od let po tisíciletí např. kometa Hyakutake (1996) má periodu 15000 let a kometa Hale-Bopp (1997) obíhá jednou za 3000 let. Když se kometa blíží k Slunci, "sluneční vítr" (proud částic a fotonů) z komety, po jejím oteplení, vyhání molekuly a vytváří tak nám známý ohon (když kometa opouští Slunce pohybuje se ohonem dopředu). Ohon neboli koma může být i 10000 km dlouhá. Široký ohon je tvořen plyny, úzký prachem. Vyjímečně bývá pozorován i tzv. protichvost, který směřuje naopak ke Slunci. Krátký chvost směřující ke Slunci je tvořen materiálem nad kterým převážila gravitace nad sílou slunečního větru. Původ komet se vysvětluje různě. Někdy se předpokládá, že komety vznikají v mezihvězdném prostoru, jindy se uvádí hypotéza van Woerkomova a Oortova, podle níž se v době vzniku planetární soustavy roztrhla a rozdrobila již téměř zformovaná planeta a téměř všechna hmota unikla ze sluneční soustavy jen cca 5% hmoty vytvořilo pás asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Rušivým působením gavitace při oběhu jádra Galaxie jsou některá jádra vytržena z "klidu". Slabinou této hypotézy je zatím nedostatečně vysvětlený rozpad planety. Sondy přinesly jasno o složení komet a to je velmi nápadně podobné složení mezihvězdných mračen. Znamená to, že původní hypotézy jsou asi odsouzené k zapomnění. Komety jsou svědky nejranějšího stadia vzniku sluneční soustavy, či snad vznikly i dříve. Nejznámější je Halleyova kometa. Edmond Halley zjistil, že jasné komety z let 1531, 1607 a 1682 mají stejné dráhy a tedy se jedná o jedno a totéž těleso, které se vrací ke Slunci každých 76 let. První dochovaný záznam o Halleyově kometě pochází z Číny z roku 239 před naším letopočtem. Přiblíží se ke Slunci na vzdálenost 0,59 AU (vzdáleností Země-Slunce) a vzdálí se 35,3 AU. Nejblíže Zemi byla 0,12 AU v roce 1759. Planety a zvlášť Jupiter ovlivňují dráhy komet. Nejdelší ohon měla kometa Richaud z roku 1689. Podle dochovaných záznamů jej dnes odhadujeme na 300 miliónů km. Nejdelší vizuálně viděný ohon měla Velká kometa z července 1264. Ohon zabíral dvě třetiny oblohy. Poslední zaznamenaná srážka Země s kometou byla Tunguzská katastrofa z 30. června 1908. Od epicentra byl vyvrácen kompletně les až do vzdálenosti 40 km. Prachové částice vniknuvší do atmosféry rozptylovaly světlo tak, že se v celé Evropě dalo o půlnoci číst."

Součástí práce jsou tabulky a obrázky o rozsahu cca 1 strany.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ