"Moskva 1941
Během bojů na východě snad nebyla významnější bitva. Žádnou jinou, s výjimkou kruté stalingradské bitvy, nelze co do významu porovnávat s boji u Moskvy během roku 1941 a 1942. Sovětský svaz stál v tomto období ve své rozhodující hodině, hodině která rozhodovala o jeho další existenci či zániku pod pásy německých tanků. Wehrmacht, přestože vyčerpaný, zuřivě buší na brány Moskvy a sovětské impérium se otřásá v samotných základech.
Před popisem samotného útoku na Moskvu (operace Tajfun) je vhodné se seznámit s celkovou situací na východní frontě od června zhruba do září 1941, z čehož bude mimo jiné snažší alespoň částečně osvětlit důvody, které vedly Adolfa Hitlera v srpnu ke "stočení" Guderianových tanků na jih.
Německý wehrmacht za podpory luftwaffe, která vládla ve vzduchu, zasadil v první fázi sovětským vojskům zdrcující úder a postoupil 300-600 km do hloubky sovětského území. Obsadil Litvu, Lotyšsko a větší část Estonska, Běloruska a Ukrajiny. Dostal se k vzdáleným přístupům k Leningradu a ohrožoval Kyjev a Smolensk. Sovětská vojska ztratila 28 ze 170 divizí dislokovaných na západě (celkem měl SSSR 303 divizí) a přes 70 divizí ztratilo přes polovinu lidí a bojové techniky. Přesto už v červenci nešlo všechno přesně podle německých představ. Do jistých potíží se dostaly všechny tři skupiny armád.
Podívejme se tedy jak se vyvíjela situace u jednotlivých německých armádních skupin.

Situace u skupiny armád Nord
Skupina armád Nord polního maršála Wilhelma rytíře von Leeba měla za cíl útočit ve směru na Leningrad. Zpočátku šlo vše jako všude jinde hladce, ale po průlomu tanků až po Daugavpils (Dünaburg-Dvinsk), začaly Němcům okolo 26. června komplikace v podobě sovětských protiútoků - zejména u Pskova a Ostrova. Skupina Nord nedosáhla svých cílů na severních a severovýchodních přístupových cestách k Leningradu.
Tuhý odpor jim kladli námořníci Baltského loďstva spolu s pozemními silami zejména při obraně Tallinu, Moonsundského souostroví a poloostrova Hanko. V bojích o Tallin poutali sovětští vojáci značné německé síly až do srpna, kdy bylo město konečně dobyto. Sovětské jednotky na Moonsundském souostroví pod vedením generála A.B. Jelisejeva zadržovaly německá vojska dokonce až do října 1941. Až do prosince pak vzdorovala posádka sovětské základny v čele s generálem S.I. Kabanovem na poloostrově Hanko, která po téměř 5 měsíců bránila přístupy k Leningradu po moři.
I v přímém směru na Leningrad narážel wehrmacht na velmi tuhý odpor Sovětů, hlavně na lužské obrané čáře (generál K.P. Pjadyšev). Ve dnech 14.-18. července pak dokonce museli němečtí vojáci čelit protiútoku 11. armády V.I. Morozova, který způsobil 56. motorizovanému sboru poměrně velké ztráty a částečně zastavil německý postup. Německý útok byl s novou zničující silou obnoven ve dnech 8.-10. srpna, kdy německá vojska prolomila lužskou obranou linii a postupně pronikla až k Finskému zálivu. V září Němci došli až k Šlisselburgu a Ladožskému jezeru a tím byla zahájena 900 dní trvající blokáda Leningradu. Sovětská armáda stále odrážela německé pokusy o dobytí tohoto města a zmařila tím jeden z hlavních strategických cílů operace Barbarossa. Skupina armád Nord byla stále vázána u Leningradu a tudíž nemohla později poskytnout své hlavní úderné síly na pomoc skupině armád Mitte při útoku na Moskvu. "

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ