"Platonova Ústava nám podává jedno z prvních pojetí poezie jako nápodoby. Úvahy o poezii jsou v ní obsaženy v rámci dialogu o ctnosti, který si bere za východisko zakládání ideální obce. Jde tedy o dialog veskrze etický a snad právě proto je třeba od morálně hodnotícího soudu o poezii odhlédnout, aby se nám v pasážích poezii věnovaných zcela odkrylo Platonovo pojetí poezie.
V průběhu svého rozboru textu budu vycházet ze dvou výkladů Platonova názoru a to jednak z pojetí J.Tatea a jednak z pojetí CH.Gilla (první pochází z třicátých let našeho století a druhé je z roku 1991).
Na počátku úvah o poezii coby nápodobě u Platona a v antickém myšlení vůbec, je třeba zdůraznit, že pojem nápodoba byl používán ve velice rozšířeném smyslu. V Platonově Ústavě nacházíme kromě poezie jako nápodoby ještě dvě jiná použití tohoto pojmu. Sokrates mluví o nápodobě ve III. knize, když mluví o výchově budoucích strážců ideální obce a z jeho úvah vysvítá, že napodobování považuje za způsob jak se naučit nějakému chování(394d-395e). S tímto názorem na napodobování jako způsob učení se setkáváme i u Aristotela. Dále se s nápodobou setkáváme v VI. knize Ústavy, kde Sokrates dochází k rozboru nezbytnosti filosofů pro správu obce. Mluví tu o napodobování jako o způsobu poznání:"...ti, kteří se dívají na to vše, co je uspořádané a věčně v témž poměru, ti, kteří pozorují,.... že to vše stojí v pevném řádu a míře, ti se snaží tento stav napodobovat a co nejvíce se mu připodobnit. Myslíš snad, že existuje nějaký prostřadek, aby člověk nenapodoboval to, s čím se rád stýká?"(cit. 5OOc). Napodobování je tedy postup se kterým se setkáváme nejen u poezie. To, že ho Platon použil právě ve dvou výše zmíněných souvislostech, určitým způsobem souvisí s výkladem poezie jako nápodoby, jak uvidíme později.
Poprvé mluví Sokrates o poezii ve III.knize Ústavy, kde předkládá své názory na výchovu strážců, jak jsme se už zmínili výše. Mluví se tu o vlivu poezie na budoucí strážce a o možnosti použití poezie jako výchovného prostředku(příkladu). V tomto směru nutně dochází k diskusi námětů poezie-je třeba zobrazovat svobodné statečné a cnostné muže. Diskutuje se však také způsob zobrazení-bohové a hrdinové nemají být znázorňováni v nechválihodných situacích a citových hnutích (má se zobrazovat pravda a nemůže být pravdou, aby hrdina, nebo bůh nebyli dobří). Takovouto oklikou dospívá Sokrates k rozlišení tří druhů slovesného projevu. Prvním je prostý vyprávěcí, druhý je napodobující, ten používá přímé řeči a básník tu tedy mluví jako někdo jiný a třetí druh je smíšený z obou předchozích. Sokrates pro svou obec vybírá vyprávěcí způsob poezie a to proto, že je nejméně náchylný zobrazovat děje a chování nemírné a špatné, tedy nevhodné pro výchovu strážců. Rozbor napodobující poezie ve III. knize ústavy tedy souvisí s výchovou strážců a jak upozorňuje CH.Gill, jde tu o první úroveň výchovy, o výchovu citovou, volní a mravní."