"Je to jeden z nejvlivnějších a současně však také nejkontroverznějších směru sociologie 20. století. Jeho základní teze můžeme shrnout takto:
1) Na společnost je třeba nahlížet jako na celek (což je podobné holismu – filozofický směr. Vznikl ve 20. letech 20. století v opozici vůči mechanistickým koncepcím života a pokusům redukovat celek na prostý součet částí. Termín holismus zavedl 1926 J. H. Smuts V knize Holismus a evoluce nahrazuje zákon o zachování hmoty teorii o holistickém procesu. Holismus považuje pojem celku za centrální filozofickou kategorií. Celek je neanalyzovatelný, nepoznatelný, kauzálně nevysvětlitelný, má nemateriální, mystický charakter. Je zdrojem a organizátorem skutečnosti, vyvíjí se v procesu tvořivé evoluce do nových celků. Svět jed podle holismu organizován v nekonečném počtu celků na různém stupni vývoje.) jako na sociální systém, který je složen z prvků.
2) Tyto prvky (elementy, subsystémy) jsou ve vzájemných vztazích a plní vůči sobě navzájem a vůči celku určité funkce.
3) Tyto funkce mohu být pozitivní (eufunkce) nebo negativní (dysfunkce), záměrné (funkce manifestní) nebo nezamýšlené (funkce latentní).
4) Každý soc. systém se snaží minimalizovat změny prostřednictvím adjustace a kontroly a směřuje ke stavu dynamické sociální rovnováhy.
5) Této rovnováhy je dosahováno prostřednictvím subsystémů a tím, že se jednotliví členové společnosti podřizují hodnotovému systému společnosti dobrovolně – socializací nebo prostřednictvím různým forem soc. nátlaku – sociální kontroly
6) Hodnotový systém zakládá pravidla chování, která nelze vysvětlit z toho, co individua zamýšlejí nebo chtějí, a která jsou základem hodnotového – konsensu, jenž je pro integraci systému rozhodující.
7) Změny v systému probíhají graduálně, adjustativně, nikoliv revolučně.
8) Změny mají zdroj v potřebě přizpůsobit se extrasystemické změně, v růstu strukturní a funkční diferenciace, v invenci a inovaci.
9) Systémy se jako celky udržují bez ohledu na změny individuální skladby.
10) Protože systémy jsou složeny z mnoha elementů, jež jsou ve složitých vztazích, nelze určit monokauzální řetězce a je nutné částečně nahradit, částečně doplnit – analýzou funkcionální.
Funkcionalistické postuláty či předpoklady se v různých vývojových etapách měnily jak z hlediska významu jim přikládaného, tak z hlediska konkrétních formulací – některé byly doplňovány, jiné modifikovány a ještě jiné opuštěny. Dokonce neexistuje ani úplná jednota v označení směru, který máme na mysli: někdy se ve stejném významu mluvíme o funkcionálním strukturalismu, na tento název se odvolává i T. Parsons, někdy jen strukturalismus zde se odvolává J. Piaget a nebo jen funkcionalismus a zde to je R. A. Wallacová a A. Wolf. Dále pak funkcionální teorie – J. H. Turner, metodě – P Sztompka nebo funkcionální či strukturální analýze soc. systémů – J. Klofáč, V. Tlustý. Ve všech případech jde nicméně o tentýž směr, který vychází z téže tradice a má tytéž hlavní reprezentanty – Talcotta Parsonse a Roberta K. Mertona. Parsons konstatoval (1975), že zdomácnělé označení funkcionální strukturalismus se zdá stále méně vhodné zejména proto, že všechny základní pojmy klasického funkcionalismu strukturálního byly redefinovány. Dnes je podle Parsonse funkce součástí systémové analýzy a pojmy struktury a procesu pouze označují, které prvky systému jsou stabilní a statické, které proměnlivé a dynamické. "

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ