"Kritická reflexe
S pojmem rasa se Lévi-Strauss vyrovnal relativně krátce. Hned v úvodu dal najevo, že rasistické teorie vycházejí z dezinterpretace paralely mezi rasou a kulturou. Kulturní originalita různých světových oblastí je nesporná, nevyplývá ale z odlišností vázaných na anatomickou nebo fyziologickou konstrukci lidského těla a mozku, ale z geografických, historických a sociologických okolností existence takzvaných ras. Toto dnes již široce přijímané tvrzení zároveň doplnil o názor, že je nesmyslné bojovat proti rasismu jeho vlastními zbraněmi, tedy tím, že ho převrátíme naruby vyjmenováním všech úžasných přínosů, které různé světové rasy, potažmo kulturní systémy přidali do vínku světové civilizaci. Před tím, než se jal opustit téma rasy a plně se věnovat tématu kultury a pokroku, zmínil se, že vykořenění rasismu z jeho původního útočiště – tedy biologického pojetí rasy – povede k jeho pouhému přesídlení na jinou půdu. Věřím, že biologické pojetí rasismu – tedy rasismus v pravém slova smyslu – je dnes již výjimečným jevem. Rasismus přesto, tak jak Lévi-Strauss předvídal, nezmizel. Pouze se transformoval do udržitelnější podoby. Ne každý dnes sdílí Lévi-Straussův entusiasmus pro tvoření kulturních koalic. Netvrdím, že stále častěji, ale rozhodně ne méně často se setkáváme s názorem, že některé kultury jsou nevyvinuté a svou bezprostřední blízkostí degradují naší civilizaci, či ji dokonce přímo ohrožují. Zastánci tohoto názoru jedním hlasem dodávají, že je třeba mobilizovat naši sílu, náš dar ‚racionálního myšlení‘, a postavit se proti zániku naší kultury, ať už třeba zastavením demografického úbytku obyvatel či výpadu vůči multikulturalismu na našem území. Václav Bělohradský popisuje tento proces jako reakci na identitární paniku posthegemonické doby, která vyvolává vlnu ‚tekutého‘ hněvu. Pro vybití tohoto hněvu jsou hledány přijatelné objekty, a je často směřován vůči kulturním cizincům. Ti jsou však již nezvratně civilizačně propojeni s naší kulturou .
Rád bych se ještě pozastavil nad hypotézou, že k jakémukoliv pokroku dochází za předpokladu, že více rozdílných kultur utvoří koalici, ať už násilnou či nenásilnou. Zatímco se stírají rozdíly mezi takto propojenými kulturami, dochází k tomuto tvůrčímu procesu budování civilizace. Lévi-Strauss ale zároveň zmiňuje, že každá společnost disponuje jakýmsi systémovým ‚jádrem‘, které nazývá pattern. „Pokusy o dosažení kompromisu mohou mít jen dvojí výsledek: buď dezorganizaci pattern jedné ze skupin, nebo originální syntézu, která však spočívá v tom, že se objeví třetí pattern, neredukovatelný na dva ostatní“ . Z celého vyznění této publikace jsem získal dojem, že druhý typ dosažení kompromisu pattern, tedy syntézu za vzniku nového pattern považuje Lévi-Strauss za konstruktivnější. Přesto celá druhá velká civilizační revoluce, kterou Lévi-Strauss zmiňuje, tedy ta, která proběhla v posledních třech stoletích, měla velmi destruktivní ráz, v jehož důsledku v každém případě docházelo k dezorganizaci původních patterns kultur, se kterými byla západní civilizace v kontaktu. Ačkoliv za dobu této revoluce byla západní civilizace v neustálém kontaktu s cizími kulturami, tento kontakt měl formu vykořisťování, které nebylo vedeno za účelem obohacení jakéhosi kulturního fondu, ale pokladnic. Revoluce, které ovlivnily vývoj naší kultury v tomto období, vycházely podle mého názoru spíše zevnitř (např. marxismus, který Levi-Strauss také neopomíná zmínit, nebo vývoj vědy, který je ve znamení interdisciplinárních inspirací, spíše než multikulturních). Je až šokující jak málo toho (i přes intenzivní kontakt s cizími kulturami) západní civilizace přejala. Jistě ke kulturním příspěvkům docházelo, ale spíše ve smyslu izolovaných rysů, které jsou zhodnotitelné spíše jako užitečné příspěvky, než impulz k mutaci patterns. Není možné, že západní kultura si vytvořila tak silný inovační aparát a tak silnou vnitřní diferenciaci, že již další vnější kulturní koalice nevyhledává?"

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ