"Patnáctého února 1989 překročil poslední z více jak sto tisíc sovětských vojáků hranice mezi Afghánistánem a sovětským Tádžikistánem. Ve stejný čas proběhla tichá oslava ve Washingtonu, Islamabádu a Rijádu. Vysocí političtí představitelé v těchto metropolích chápali stažení Rudé armády z Afghánistánu jako počátek cesty této země k nezávislosti a úzkému spojenectví s USA. Aliance USA, Pakistánu a Saudské Arábie se rozhodující měrou podílela na výcviku a vyzbrojení islámských bojovníků-mudžáhedinů, kteří Sověty v Afghánistánu porazili.
Spolu s odchodem Sovětů a dalšími ranami, které Washington Moskvě na sklonku studené války uštědřil, se Afghánistán na chvíli ztratil z pořadu dne. Konečný kolaps Sovětského svazu v prosinci 1991 nalil však mudžahedínům novou krev do žil a ti vzali události do svých rukou. Dobytí Kábulu v dubnu 1992 a odstranění levicového režimu Muhamada Nadžibulláha otevřelo cestu islámskému hnutí Taliban, které ovládlo metropoli v září 1996.
Dnes ovládá Taliban devadesát procent území Afghánistánu a vládne zemi podle svého výkladu islámského práva Šaríja, který dokonce i mulláhové v Íránu shledali odpuzujícím. Jako jediný na světě zabraňuje talibanský režim ženám v přístupu ke vzdělání a zaměstnání. Režim znovuotevřel tréninkové tábory v blízkosti hranic s Pákistánem, původně založené CIA a pákistánskou tajnou službou ISI, v kterých cvičí mudžahedínské dobrovolníky z čínského Ujgurstánu, Alžíru, Bosny a dalších islámských zemí. Taliban odmítl vydat Usamu bin Ladína, saudského veterána bojů proti Sovětům, fanatického teroristu, který je obviněn z útoků na americké ambasády v Nairobi a Dar es Salaamu a jenž má na svědomí smrt dvou set sedmdesáti pěti lidí včetně dvou Američanů. Na jeho dopadení vypsala americká vláda odměnu ve výši pěti miliónů dolarů.

Geopolitika Zbigniewa Brzezinského
Uvědomila si Cartrova administrativa - zakladatelé americké zahraniční politiky v Afghánistánu (1977-81) - že podporou islámského militarismu, zaměřeného primárně proti Sovětskému svazu, vytvářejí sílu, která se může masivně rozšířit napříč muslimským světem a ohrozit jednou i zájmy USA?
Snad ne, bylo by však chybou vnímat tehdejší směřování americké politiky jako jediné možné. Když Moskva započala svou intervenci v Afghánistánu v prosinci 1979, existovalo v zemi mnoho sekulárních a nacionalistických skupin v opozici vůči komunistům, kteří se dostali k moci pučem dvacet měsíců předtím. Washington měl možnost podpořit tyto skupiny k vytvoření aliance s třemi tradičními islamistickými skupinami, přičemž dvě z nich měli monarchistický program. Namísto toho však Amerika podpořila růst tří fundamentalistických organizací. Umírnění islámští vůdci tak neměli jinou šanci než-li se spojit s fundamentalisty a v roce 1983 vytvořit radikální Islámskou alianci afghánských mudžahedínů (IAAM).
Hlavním architektem americké politiky byl v těchto letech poradce prezidenta Cartera pro otázky národní bezpečnosti Zbigniew Brzezinski. Fanatický anti-komunista polského původu viděl v sovětské intervenci v Afghánistánu šanci v souboji se svým rivalem „strategickým analytikem“ Henry Kissingerem. Brzezinskému nestačilo vytlačit sovětské tanky ze země. Podle něj intervence Sovětů skýtala jedinečnou šanci exportovat ideologie islámského nacionalismu do sovětských republik ve střední Asii a zásadně tak podrýt sovětskou moc v této oblasti.
Brzezinski si porozuměl s pákistánským vojenským diktátorem generálem Muhammadem Zia ul-Haquem. Ten se dostal k moci po odstranění premiéra Zulfikara Ali Bhuta v roce 1977. Jeho cílem bylo propojení vojenské, politické a náboženské moci v jednom celku. Jednu z cest k dosažení tohoto stavu pak bylo poskytnout všestrannou pomoc afghánským uprchlíkům v Pákistánu.
Poslední člen „trojky“ Saudská Arábie, tradiční bašta anti-komunismu, nešetřila svou podporou pro anti-levicové síly po celém světě – v Mosambiku, Angole, Portugalsku nebo Itálii. Fakt, že devadesát devět procent obyvatel Afghánistánu představují Muslimové, saudské úsilí jen podpořil."

Součástí práce jsou drobné fotografie.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ