"VÁCLAV II. (* 27. 9. 1271, + 21. 6. 1305) - český a polský král z rodu Přemyslovců
Mládí krále Václava rozhodně nebylo šťastné. Když mu bylo sedm let, zahynul jeho otec Přemysl II. v bitvě na Moravském poli. Jeho poručník a strýc Ota Braniborský zachránil sice Čechy, ale Moravu na 5 let získal Rudolf Habsburský, který Otu jmenoval správcem země. Ota se však brzy nepohodl s Václavovou matkou Kunhutou a malý Václav sloužil jako rukojmí proti ní i českým pánům. Nejprve byl vězněn na Bezdězi, poté v Braniborech, kde si užil dost zimy, hladu, a především nelásky. Do Čech se vrátil až v květnu 1283 po zaplacení ohromné sumy peněz(několik tisíc hřiven stříbra). Tyto události se podepsaly na králově povaze: byl nervózní, panicky se bál bouřky (zalézal do skříně) a omdléval "při spatření kočky". Také bohatý a neurovnaný milostný život a křehká tělesná stavba způsobily, že když umíral ve stáří 34 let, "mnozí ho už považovali za starce" (F. Palacký).
Po návratu našel mladý panovník království zpustošené braniborským drancováním, hladomorem a bezvládím. O moc zápasily dvě strany: jedna vedená Purkartem z Janovic a biskupem Tobiášem a druhá na čele se Závišem z Falkenštejna a Václavovou matkou Kunhutou. Díky jí Václav učinil svým prvním rádcem Záviše, který mladého krále všestranně vychovával. Přemožená strana se obrátila k Rudolfu Habsburskému, což vedlo k paradoxu - Vítkovci, dříve spojenci Rudolfa, nyní stáli proti němu. Tím spíše, že Záviš Václavovým jménem uplatňoval nároky na alpské země a našel si spojence v Uhrách i Slezsku. Jeho plány zhatil Václavův sňatek s Rudolfovou dcerou Jitkou (Gutou) a předčasná smrt Kunhuty. Závišovým nepřátelům se pak podařilo krále přesvědčit, že Vítkovci usilují o českou korunu, a Václav dal Záviše zajmout a nakonec i popravit. Povstání Vítkovců bylo brzy zdoláno také díky tomu, že spojenci za hranicemi zemřeli a pomoc poskytl i tchán Rudolf. Jako dík Bohu za přestálé nebezpečí Václav založil cisterciácký klášter na Zbraslavi. Již v té době obrátil Václav II. pozornost k Polsku, kde se naskýtala příležitost k výbojům. Bytomský kníže Kazimír roku 1289 odevzdal Václavovi zemi v léno a podle staré smlouvy se měl král stát i dědicem zesnulého Jindřicha IV. Vratislavského. Jednáním i vojenskou výpravou do Polska roku 1291 si Václav upevnil postavení, když se mu postavil na odpor jedině Vladislav Lokietek, ale i ten byl následujícího roku poražen.
Po smrti Rudolfa Habsburského se změnil dosud přátelský vztah obou rodů. Václav odmítl podporovat kandidaturu Rudolfova syna Albrechta na římského krále a opět vznesl nárok na rakouské země. Úspěch rodící se protihabsburské koalice však svou nerozhodností zmařil sám Václav, ovlivňovaný manželkou Jitkou. Václav se nakonec s Albrechtem smířil a podpořil jeho kandidaturu. Ten sice po zvolení nesplnil slib, že zbaví České království všech lenních závazků k říši, ale odevzdal Václavovi II. Chebsko a Plisensko. Roku 1297 se v Praze konala slavná korunovace Václava a Jitky, při níž z kašen teklo víno, ale ještě téhož roku Jitka zemřela a Václav ovdověl."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ