"Jan Hus se narodil v pošumavské vesničce Husinec patrně v roce 1371, ještě za panování krále Karla IV. Narodil se do doby, kdy se České království zařadilo politicky, hospodářsky i kulturně mezi nejvyspělejší evropské země. Byla to ovšem i doba, kdy se jako zhoubná rakovina celou Evropou šíří hluboká duchovní krize:katolická církev zažívá svůj nejhorší mravní úpadek. Místo o spásu lidských duší se církevní preláti zajímají jen o vlastní prospěch a zisk, kupčí s odpustky, vymáhají desátky a odírají prosté věřící kde se dá.
Jistě to poznal na vlastní kůži i malý Jan, pocházející z chudé poddanské rodiny. A protože jedinou cestou z bídy pro neurozeného chlapce je dráha církevní, rozhodli se rodiče, že z něj musí být kněz. Vychodil městskou školu v nedalekých Prachaticích, a když mu bylo devatenáct, odešel do Prahy. Byl přijat na Karlovu univerzitu a začal studovat na nejnižší, tzv. artistické fakultě. Protlouká se jako všichni chudí studenti, prospěchem nijak nevyniká a sní o tom, kdy už konečně bude mít „dobré bydlo a roucho“. Roku 1396 získal hodnost ministra svobodných umění, o dva roky později začal sám na univerzitě vyučovat a v roce 1400 dosáhl i kněžského svěcení. Potom pokračuje ve studiu teologie, pořádá kázání v kostele sv. Martina a stává se děkanem, na jeden semestr dokonce rektorem univerzity.
Jeho názory mezitím prodělaly hlubokou změnu. Mistr Jan už nechce jen mlčky přihlížet, jak církev zrazuje ideály křesťanství. 14. března 1402 je jmenován kazatelem v nedávno vybudované Betlémské kapli. Tehdy to byl jeden z největších kazatelských sálů v Evropě, kam se vešly 3000 posluchačů – skoro dvacetina celé Prahy – a chodili tam měšťané, šlechta i členové královského dvora. Tvrdě kritizuje všechny nešvary, které se rozmohly ve společnosti:
 Odírání chudáků
 Neřest a hrabivost bující v církvi
 Kupčení s odpustky a svátostmi
Obtloustlý kazatel se začínající lysinou mluví plamenně, používá ostré příměry i vulgární výrazy. Má malou postavu, ale vyzařuje zvláštní charizma a na jeho kázání je vždy plno.
Není prvním kritikem církve, ale je první, kdo hovoří tak tvrdě a před tak širokým publikem. Je na něm vidět, že je mužem hluboké, niterné víry a že úpadek církve bolestně prožívá. Východisko hledá v prvotních ideálech křesťanství a pro své názory nachází oporu v tisíc let starých spisech největšího církevního Otce sv. Augustina i ve zcela nových knihách anglického reformátora Jana Wicklefa. Odtud vyvozuje základní postulát svého učení : skutečná církev není lidskou institucí, nýbrž společenstvím lidí předurčených Bohem ke spáse. To je nebezpečné tvrzení, zpochybňující legitimitu oficiální církve. A plynou odtud další nebezpečné závěry: očistit církev a vrátit ji k původnímu poslání lze jen tehdy, bude-li zbavena svého bohatství a politického vlivu. A protože to církev neudělá sama, musí ji k tomu donutit světská moc. Panovník a šlechta jsou oprávněni, ba dokonce povinni odebrat hřešící církvi její jmění a zjednat nápravu."