"1. polovina 20. století
a) oficiální divadlo, moderní drama
- prvky impresionismu, symbolismu, vitalismu, poetismu, využití hudby a světla
- snaha o prohloubení psychologie postav (vliv Ibsena) - Vina od Hilberta
- hravost, poetická náladovost - impresionismus, vitalismus (Šrámek, Kvapil)
- zpočátku převažuje realistické drama, které se váže k tzv. „kamenným“ divákům
- scény: Národní divadlo (ředitel J. Kvapil), Městské divadlo na Královských Vinohradech (otevřeno 1907)

Jaroslav Kvapil
- poetismus, impresionismu
- režisér Národního divadla (od roku 1900)
- pojetí divadla jako uměleckého celku (nejen text, ale i světlo, hudba, scéna, talent herců, …)
- uváděl hry W. Shakespeara, H. Ibsena, J. P. Čechova, ale i české hry Hany Kvapilové (manželka, jejich bysty jsou v ND)
- také on byl autorem her: Princezna Pampeliška, Rusalka (libreto k opeře A. Dvořáka)

Fráňa Šrámek - impresionistické a vitalistické hry: Léto, Měsíc nad řekou

Jaroslav Hilbert
- psychologické drama: Vina
- zaměřoval se na psychologii postav
- tragický příběh dívky měšťanské rodiny, která se nemůže odpoutat od měšťáckých předsudků jinak, než dobrovolnou smrtí
- neuplatňuje žádné dějové odbočky, odehrává se během jednoho odpoledne, na jednom místě (měšťácký pokoj), vystupuje asi jen pět postav
- historické drama Falkštejn

Arnošt Dvořák - moderní historické drama Král Václav IV., drama Husité

Jiří Mahen - hry s prvky anarchistickými a sociálními: Jánošík, Mrtvé moře

Karel Hugo Hilar
- od roku 1910 režisér ve Vinohradském divadle
- pak roku 1921 odešel do Národního divadla, kde zůstal až do smrti
- velmi přísná režisérská osobnost, zastává názor, že v divadle má hlavní slovo režisér - vysloužil si přezdívky „režisér diktátor“, „režisér pevné ruky“
- představitel divadelního expresionismu (vyjádření duševních pocitů z nitra člověka)

Viktor Dyk - Zmoudření Dona Quijota

Bratři Čapkové - utopie, nadsázky, Ze života hmyzu, R. U. R., Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka

Fráňa Šrámek - Léto
- spisovatelka paní Valča Peroutová tráví prázdniny se svým mužem redaktorem v Peroutově rodném kraji. Perout je ironik, který nemá pro ženiny citové nálady mnoho porozumění, ale i přesto si je jist ženinou věrností. Paní Valča očekává příjezd básníka Chvojky, ale zatím je zaujata vášnivým bouřlivákem, mladičkým Peroutovým synovcem, gymnazistou Jeníkem Skalníkem. Ten je schovancem faráře Hory, vyrovnaného a se světem smířeného muže, který je k Jeníkovi shovívavý, protože v jeho bujných kouscích vidí obraz svého vlastního bouřlivého mládí. Jeník se stává hned rytířem své sličné tetičky, div se pro ni neutopí ve vodní tůni, když pro ni trhá vodní růži. Při návštěvě Peroutových na faře vzbudí u paní Valči takovou náladu, že se Valča rozhodne opustit svého muže a prchnout s básníkem. Perout si stěžuje faráři, ale ten mu radí k rezignaci. Hůře snáší útěk Jeník. Prosté děvče Stázka, kterou měl předtím rád, má obavu, aby něco neprovedl. Varuje ho před třineckou tůní. Jeník v zoufalství v noci uteče, ale farář, ačkoli měl předtím o něho strach, už ho nehledá. Ví totiž, že taková letní bouře se přežene - a skutečně: hoch se setká na lukách se Stázkou a starý farář je svědkem hochova vyléčení z lásky k paní Valši láskou ke Stázce."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ