"Svět po roce 1950

Vítězství komunistické revoluce v Číně
Podívejme se, jak se vyvíjela situace v Číně. Roku 1949 vyhlásil Mao Ce-tung v Pekingu Čínskou lidovou republiku. Čankajšek, bývalý prezident a vůdce kuomintangské strany, utekl se zbytky poražené armády na ostrov Tchajwan. Válka mezi komunisty a nacionalisty, která trvala od července 1946, tak skončila úplným vítězstvím komunistů.
Rozpory mezi oběma stranami trvaly už od roku 1927, kdy generál Čankajšek nechal vyvraždit tisíce komunistů a vytvořil svou vládu. Neshody byly přerušeny jen účelovým spojenectvím souvisejícím s japonskou invazí v roce 1937. Obě strany však bojovaly proti Japoncům v oddělených jednotkách a na rozdílných frontách. Komunistům se přitom podařilo zapojit svoji stále se zvětšující armádu do sociálních přeměn a tím získat na svou stranu velkou část utlačovaných rolníků.
Když se po vyhnání Japonců stalo bývalé spojenectví nadále nepotřebným, ovládali už komunisté rozsáhlé oblasti s 90 milióny rolníků, navíc je otevřeně podporoval i Sovětský svaz. Čankajškova vláda naproti tomu získala podporu Velké Británie a USA a zpočátku se jí dařilo v boji proti komunistům udržet obsazené pozice. Nicméně Čankajšek nebyl ochoten v zájmu odstranění hospodářské krize v zemi reformovat svůj zkorumpovaný diktátorský režim, respektive shodnout se na vládě, složené ze zástupců všech stran, s komunisty.
Čankajškovy bojové oddíly se začaly hroutit, Rudá armáda postupovala stále vpřed, dobyla severovýchod Číny. Vrcholným úspěchem Mao Ce-tungových vojsk byla bitva u Chuaj-che (1948-1949). Čankajškova armáda ztratila v boji více než půl miliónu mužů, komunistům se tak otevřela cesta do hlavního města. Čankajšek odešel na Tchajwan a byl zvolen prezidentem Čínské národní republiky omezené na ostrov Tchajwan. Doufal v brzký návrat na pevninu. Bez zahraniční pomoci však jeho stát nebyl životaschopný. V roce 1950 začaly Spojené státy s intenzivní hospodářskou, politickou a vojenskou podporou Čankajškova režimu na Tchajwanu.
Po 20. sjezdu KSSS odmítlo čínské vedení Chruščovovo odsouzení Stalina, ale pokusilo se liberalizovat poměry. Když však kritika lidu překročila únosné meze, zahájil Mao Ce-tung v roce 1958 politiku tzv. velkého skoku a otočil kormidlo politiky prudce doleva. V zahraniční politice čínští vůdcové zdůrazňovali nutnost boje proti americkému imperialismu, Moskva spíš nutnost mírového soužití. Roku 1959 odmítla sovětská vláda poskytnout Číně dokumentaci k výrobě jaderné zbraně, o rok později odvolal SSSR z Číny své hospodářské odborníky. Představitelé čínských komunistů obvinili KSSS i celé mezinárodní komunistické hnutí z revizionizmu. V roce 1969 se čínsko-sovětské napětí vyhrotilo až do velkého pohraničního konfliktu na řece Ussuri.


Korejská válka

Američtí vojáci v Koreji
Pokračovala studená válka. K dalšímu významnému střetu a měření sil demokratického světa v čele s USA se Sovětským svazem a jeho mocenským blokem došlo na Dálném východě. Nebezpečné válečné ohnisko se vytvořilo na Korejském poloostrově. Koreu, kterou až do závěru druhé světové války okupovalo Japonsko, osvobodila americká a sovětská vojska. Korea se začala dělit na dvě rozdílné části: severní a jižní, přičemž dělicí čarou se stala třicátá osmá rovnoběžka.
V severní části země se ještě pod sovětskou patronací začal vytvářet lidově demokratický režim, zosobněný ve vůdci Kim Ir-Senovi. Volby tu proběhly podle kandidátky jednotné národní fronty a byla vyhlášena Korejská lidově demokratická republika (KLDR). V jižní Koreji dosáhlo volebního vítězství Sdružení pro podporu nezávislosti a její představitel Li Syn Man se stal prezidentem.
V roce 1950 začala Korejská válka. Severokorejská armáda zahájila útok přes 38.rovnoběžku. K tomuto útoku dal souhlas Stalin po poradě s vůdcem čínských komunistů Mao Ce-tungem, neboť Kim Ir-Sen oba ujistil, že na jihu země vypukne povstání a že sjednocení celé země pod komunistickou nadvládou je otázkou krátkého času a Američané nebudou mít dostatek času k tomu, aby účinně zasáhli. První fázi korejské války charakterizovala ofenziva armády KLDR, která vstoupila do Soulu a obsadila téměř celou jižní část Koreje až na úzký pobřežní pás. Rada bezpečnosti OSN označila KLDR za agresora a vyzvala k pomoci jihokorejské vládě. Americký prezident Truman nařídil zásah amerických leteckých a námořních sil na podporu jihokorejské armády a na ochranu Tchajwanu.
Vstup OSN do Korejské války
Rada bezpečnosti OSN rozhodla o vyslání jednotek do války a pod vlajkou OSN pak bojovali i Američané. Akce se zúčastnilo 16 států, ale 90% početního stavu jednotek tvořili Američané. Vrchním velitelem vojsk byl jmenován generál Douglas MacArthur. Sovětský svaz se v té době nezúčastňoval práce OSN na protest proti faktu, že Čínu zastupovala v této organizaci Čankajškova vláda na Tchajwanu, a proto nemohl rozhodnutí Rady bezpečnosti vetovat.
Druhá fáze korejské války začala americkým vojenským výsadkem v týlu severokorejské armády ve Žlutém moři a současně i průnikem z okolí města Pusan. Armáda KLDR ustoupila na sever, aby se vyhnula obklíčení. Vojska OSN vstoupila do Soulu, pronikla pak na území KLDR a postupovala k čínským hranicím. Během třetí fáze války do bojů zasáhli čínští lidoví dobrovolníci, protiofenziva čínské a severokorejské armády byla úspěšná a vojska OSN se musela stáhnout. Kolem 38. rovnoběžky se poté situace stabilizovala. Obě strany se neúspěšně snažily prolomit frontu. Jednání o příměří byla však obtížná a protahovala se. Roku 1953 byla v Pchanmundžonu uzavřena dohoda o příměří, která stanovila demarkační linii mezi oběma státy a dělící pruh území označila za demilitarizovanou zónu pod mezinárodní kontrolou. Vytvořil se tak stav, který na Korejském poloostrově trvá do současnosti.

Situace v Indočíně
Francie se pokusila po válce obnovit své tradiční pozice v Indočíně, ale neuspěla a přivedlo ji to k dlouhé a vyčerpávající válce s partyzánskými jednotkami Vietnamské demokratické republiky. Nakonec francouzská vojska v roce 1954 kapitulovala u pevnosti Dien Bien Phu. Na základě rozhodnutí mezinárodní konference o Indočíně, jež se konala téhož roku v Ženevě, byl Vietnam rozdělen na dvě části, které dělila 17. rovnoběžka.
V severním Vietnamu zavedl Ho Či Min komunistický režim, který se opíral o spolupráci se Sovětským svazem a Čínou. V jižním Vietnamu zase vládl katolicky orientovaný diktátor Ngo-dinh-Diem, jenž se opíral o pomoc USA. Svým způsobem vlády si znepřátelil značnou část obyvatelstva, která pak raději podporovala partyzány Vietkongu, vyzbrojené na severu země. V roce 1963 byl jihovietnamský diktátor zabit a zdálo se, že Vietnam bude sjednocen pod komunistickou vládou. To ale nechtěly připustit Spojené státy a rozhodly se sjednocení Vietnamu vojensky zabránit.
Vietnamská válka

Vietnamská válka
Roku 1964 využily USA incidentu v Tonkinském zálivu, kdy dvě americké lodě byly údajně vystaveny palbě hlídkových vietnamských člunů. Válka dostala v americkém Kongresu zelenou. Válku vedly obě strany neúprosně a brutálně, partyzáni využívali džungle, Američané zase bombardování a taktiku spálené země. Americká technická převaha však Američanům jednoznačné vítězství nepřinesla. Počet amerických vojáků bojujících ve Vietnamu dosahoval již více než půl miliónu mužů a v USA se šířily mohutné protestní akce proti americké účasti ve válce.
V roce 1973 po čtyřech letech jednání se konečně podařilo uzavřít příměří. Spojené státy z Vietnamu odešly a v jižním Vietnamu se měly uskutečnit svobodné volby. Ale severovietnamská vojska pokračovala po krátké přestávce v boji a na jaře 1975 přece jen dosáhla sjednocení Vietnamu pod vládou komunistického režimu.

Zmírnění napětí mezi USA a SSSR
Impulsem pro sovětsko-americká jednání se stala změna v ruském vedení – po Stalinově smrti (1953) nastoupil Chruščov, který roku 1956 pronesl výroky o mírové koexistenci s USA. V říjnu 1959 pozval Chruščova na oficiální návštěvu do USA prezident Eisenhower. Politické rozhovory se konaly v Camp Davidu a označují se jako začátek politiky uvolnění na celém světě. V jednáních se oba státy snažily sblížit svá stanoviska, zmírnit politické následky studené války. Sovětský státník tu absolvoval rozsáhlý společenský program, vedl rozhovory s americkými podnikateli a bankéři. Tato jednání však zdaleka neznamenala konec studené války. Oba státy pro sebe chtěly nadále získat ve světové politice vojenské a politické výhody.
Ke zhoršení vztahů mezi Východem a Západem došlo roku 1960, když byl nad Sovětským svazem sestřelen americký špionážní letoun a sovětští delegáti na protest proti narušení sovětského vzdušného prostoru opustili vrcholnou konferenci Východ – Západ v Paříži. V červnu 1961 se setkali Kennedy s Chruščovem ve Vídni k rozhovorům o odzbrojení, ale neuspěli. V srpnu 1963 byla v Moskvě podepsána dohoda o zastavení atomových zkoušek. Zavazovala signatáře, aby se zřekli pokusů s jadernými zbraněmi v atmosféře, kosmu i pod vodou. Dohodu podepsaly USA, SSSR a Velká Británie, naopak Čína a Francie odmítly podepsat. V červnu 1968 uzavřely SSSR, USA a Velká Británie smlouvu o nešíření atomových zbraní a nezvětšování jaderných arzenálů.

Poznámky:

Mao Ce-tung (1893-1976)

čínský vojevůdce, politik a státník. Spoluzakládal Komunistickou stranu Číny v roce 1921 v Šanghaji, za občanské války s Kuomintangem ve dvacátých letech byl politickým velitelem čínské Rudé armády. Na přelomu let 1934-1935 vedl tzv. Dlouhý pochod čínských komunistů. V letech 1937-1945 obnovil spolupráci s Kuomintangem ve snaze vyhnat z Číny japonské okupanty. Po stažení Japonců v roce 1945 dokázal rychle obsadit jimi uvolněné klíčové pozice a díky tomu v následných bojích v letech 1947-1949 zvítězil a zahnal Čankajškův Kuomintang na ostrov Tchajwan. V následujících letech byl v čele Čínské lidové republiky. Inicioval kampaň za socialistické vzdělání a Kulturní revoluci v roce 1962.



Čankajšek (1887-1975)

čínský vojevůdce, politik a státník. Spolupracoval se Sunjatsenem ve vedení Kuomintangu a po Sunjatsenově smrti v roce 1925 se dostal do jeho čela. V letech 1925-1928 bojoval s komunisty v občanské válce, v níž zvítězil. Od roku 1928 čínský ministerský předseda. Za japonské okupace v letech 1936-1945 spolupracoval s komunisty v boji proti Japoncům a po jejich odchodu v roce 1945 bojoval s komunisty o nadvládu nad Čínou. V roce 1949 komunisté vyhlásili Čínskou lidovou republiku a definitivně porazili nacionalistický Kuomintang. Čankajšek uprchl na Tchajwan, kde se stal v roce 1950 prezidentem. Stále hrozil svým návratem na pevninu, ale svůj návrat již neuskutečnil.

Chruščov Nikita (1894-1971)

sovětský politik a státník. Pocházel z venkova, bojoval na straně bolševiků v občanské válce, v roce 1918 vstoupil do komunistické strany. Za druhé světové války sloužil v Rudé armádě na různých úrovních jako zástupce velitele pro politické věci – politruk. Jeho kariéra po válce závratně stoupala a po Stalinově smrti v roce 1953 během několika let vystoupal až do nejvyšší mocenské pozice v SSSR. Byl mužem veliké vnitřní energie a ambicí, proslavil se bušením botou do řečnického stolu na půdě OSN. Snažil se o udržení míru se západními zeměmi a důraz kladl na ekonomické soupeření mezi SSSR a západními zeměmi, čímž se odcizil komunistickému vedení ČLR. O moc přišel v roce 1964, kdy ho ve funkci premiéra nahradil N. Kosygin a ve vedení Komunistické strany SSSR Leonid I. Brežněv.


Stalin Josif Visarionovič (vlastním jménem Džugašvili, 1879-1953)

sovětský politik a diktátor. Gruzínec, v roce 1899 byl vyloučen z kněžského semináře a v roce 1903 se přidal k bolševikům. Za svou politickou činnost byl několikrát vypovězen do vyhnanství na Sibiř. Od roku 1917 do roku 1923 působil jako lidový komisař pro národnostní otázky, po odstoupení Lenina se v roce 1922 stal generální tajemníkem VKS(b). V následujícím mocenském boji odstavil v roce 1924 Trockého, v roce 1927 levé stranické křídlo, v roce 1929 pravé stranické křídlo a stal se tak neomezeným vládcem. Jako diktátor zavedl politické procesy v letech 1936-1939, kterým podle některých odhadů padlo za obět 700 tisíc osob, dalších několik milionů bylo uvězněno. Kolektivizoval zemědělství a pomocí pětiletých plánů zemi přeorientoval na těžký průmysl. V roce 1939 uzavřel pakt s Hitlerem, na jehož základě si rozdělili Polsko ještě v témž roce a v roce 1940 měl pak Stalin volnou ruku v Pobaltí. Pobaltské republiky byly nejprve donuceny podepsat nerovnoprávné smlouvy se Sovětským svazem a následně byly do SSSR začleněny. Po německém útoku na Sovětský svaz velel obraně ve Velké vlastenecké válce, jak ji sám nazval. Nejprve od roku 1941 jako předseda Rady lidových komisařů a od roku 1943 jako maršál SSSR. Během konferencí tzv. Velké trojky v Teheránu, na Jaltě a v Postupimi se tvářil jako přítel USA a Velké Británie, ale přitom sledoval vlastní politiku. V zemích, které na konci druhé světové války osvobodila Rudá armáda od nacistické nadvlády zavedl různými prostředky komunistické režimy, které uvedl do podřízeného vztahu k Sovětskému svazu. Je přímo zodpovědný za smrt milionů lidí, za zhoršení situace v mezinárodní politice po druhé světové válce. Hrál i významnou roli při vzniku korejské války v roce 1950. Po jeho smrti v květnu 1953 byl v Sovětském svazu vyhlášen odklon od kultu jeho osobnosti a nejvyšší špičky komunistické strany se distancovaly od jeho činů. Často bývá, pravděpodobně správně, nazýván největším masovým vrahem lidských dějin.



Kim Ir Sen (1912-1994)

severokorejský politik a státník. Od roku 1924 pobýval v Číně, kde se stal přesvědčeným komunistou. V třicátých letech organizoval partyzánské hnutí proti japonské okupaci Koreje, na konci druhé světové války bojoval v řadách Rudé armády V roce 1946 se stal jedním ze zakladatelů Korejské strany práce a v roce 1948 vyhlásil Korejskou lidově demokratickou republiku. V KLDR se stal předsedou vlády a vrchním velitelem armády. Rozpoutal korejskou válku (1950-1953) ve snaze sjednotit celou Koreu pod komunistickým režimem, narazil ale na odpor mezinárodního společenství a válka skončila příměřím, které trvá dodnes. V roce 1972 byl prohlášen doživotním prezidentem a v roce 1984 zajistil nástupnictví pro svého syna Kim Čong-ila. Stvořil kult vlastní osoby, nechal se nazývat Velkým vůdcem. Zemřel v roce 1994.

Li Syn Man (1875-1965), také Syngmann Rhee

jihokorejský politik a státník. V květnu 1948 byly v jižní Koreji uskutečněny pod dohledem OSN první volby, v srpnu 1948 byla vyhlášena Korejská republika (dosavadní vojenská vláda USA v jižní Koreji skončila) a Li Syn Man se stal jejím prvním prezidentem. Zvolen byl celkem 4. po sobě, naposledy v březnu 1960. Poté, co v dubnu 1960 po posledních volbách pochodovalo v centru Soulu 100 tisíc studentů protestujících proti údajné volební manipulaci, zavedl v zemi stanné právo a byl za to USA kritizován. Jihokorejský parlament vyhlásil nové volby a prezident Li Syn Man rezignoval a odcestoval na Havaj.

KOREJSKÁ VÁLKA (1950-1953)
9. září 1948 vyhlásila severní Korea nezávislost a stala se Korejskou lidově demokratickou republikou. Rovněž jižní Korea vyhlásila nezávislost v roce 1948 a přijala oficiální název Korejská republika. V několika městech jižní Koreje vypukla povstání, ale byla potlačena. Severokorejská armáda na příkaz Kim Ir-sena a s tichou podporou Číny a Sovětského svazu nečekaně překročila 38. rovnoběžku a vtrhla 25. června 1950 do Jižní Koreje a rychle postupovala na jih s cílem obsadit jihokorejské hlavní město Soul, což se jí také podařilo. Už 30. června 1950 ale zasáhly Spojené státy americké a jednotky OSN. Po vylodění vojsk OSN u Inčchonu se vojska Severní Koreje dostaly do kleští a musely rychle ustupovat. Vojska OSN pod velením generála MacArthura rychle osvobodily Soul a obsadily severokorejské hlavní město Pchjongjang a zamířily k čínsko-korejské hranici ve snaze sjednotit celou Koreu. Do boje se v tu chvíli vložily mohutné síly tzv. čínských dobrovolníků v údajné síle několika set tisíc mužů, zasadily spojencům drtivou porážku 25. listopadu a pronásledovaly je až k obranné linii severně od Soulu. Další drtivá ofenzíva čínských a severokorejských vojáků v počtu půl milionu mužů byla zahájena 1. ledna 1951. Dokázala dobýt Soul, ale došly jí síly a tak spojenci znovu osvobodili Soul 14. března 1951. V dubnu 1951 propustil americký prezident Truman ze služby generála MacArthura, protože se zasazoval o možnost bombardovat letecky cíle na čínském území. Nástupcem MacArthura se stává generál Ridgway, bývalý výsadkář z druhé světové války. V červenci 1951 byly zahájeny mírové rozhovory v Pchanmundžonu, ale dlouho nevedly k žádným hmatatelným výsledkům. Korejská válka pak pokračovala ještě do 27. července 1953, kdy bylo uzavřeno v Pchanmundžonu trvalé příměří. Mezitím se fronta ustálila a pouze narůstal počet obětí.

Truman Harry Shippe (1884-1972)

americký politik a státník. Americký prezident v letech 1945 až 1952, do úřadu nastoupil jako 33.prezident USA po smrti prezidenta Franklina Delano Roosevelta, v roce 1947 byl prezidentem řádně zvolen na jedno čtyřleté období, v roce 1947 vyhlásil novou zahraniční politiku proti expanzivní politice SSSR, známou jako Trumanova doktrína (zadržování komunismu), v roce 1949 uzavřel Severoatlantický pakt (NATO).

MacArthur Douglas (1880-1964)

americký generál. Od roku 1935 pracoval jako náčelník americké vojenské mise na Filipínách, po vstupu Japonska do druhé světové války po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 se snažil neúspěšně zabránit Japoncům v dobytí Filipín. Když Filipíny opouštěl, tak slíbil, že se vrátí v čele amerických vojsk a svůj slib v roce 1944 splnil. Během celé druhé světové války velel americkým vojskům v jihozápadním Tichém oceánu a vedl úspěšné útočné operace proti Japonsku. Po skončení druhé světové války se stal velitelem amerických okupačních vojsk na japonské pevnině, za korejské války velel vojskům OSN až do dubna 1951, kdy jej americký prezident Truman odvolal. MacArthur kritizoval Trumanovo rozhodnutí nebombardovat Čínu a nepřenášet bojové operace na čínské území a byl za to sesazen.

VIET MINH (ZALOŽEN 1941)
V roce 1941 založil v jižní Číně z komunisticky orientovaných emigrantů Ho Či Min Svaz boje za nezávislost Vietnamu (Viet Minh). Po japonské kapitulaci v roce 1945 se Viet Minh chopil moci a vyhlásil Vietnamskou demokratickou republiku (VDR). Po skončení japonské okupace úspěšně bojoval proti snaze Francouzů znovu zavést své panství v tzv. Francouzské Indočíně (dnešní Kambodža, Laos, Vietnam).

VÁLKA V INDOČÍNĚ (1946-1954)
Francouzská snaha znovu vládnout v Indočíně po skončení druhé světové války vedla ke konfliktu a národněosvobozeneckým hnutím v Indočíně a k francouzsko-vietnamské válce (válce v Indočíně), ve které byli Francouzi Viet Minhem poraženi a nuceni z Indočíny odejít. Válka byla zakončena ženevskými dohodami (20.7.1954), které byly výsledkem konference o Indočíně. Vietnam byl rozdělen demarkační linií podél 17.rovnoběžky. Na celém území se měly konat v roce 1956 všeobecné volby, ale ani jeden ze dvou vietnamských států tuto dohodu nedodržel.

DIEN BIEN PHU (1954)
francouzský opěrný bod v dnešním severním Vietnamu. Za války v Indočíně byla tato soustava pevnůstek, obsazená francouzskými výsadkáři, považována francouzskými veliteli za nedobytnou. Podcenění síly nepřítele a taktické chyby zapříčinily, že zde byly Francouzi Vietminhem 7. května 1954 poraženi. Bitva u Dien Bien Phu byla rozhodující bitvou války v Indočíně a ve svém důsledku znamenala, že se Francouzi z Indočíny stáhli.
VIETKONG (ZALOŽEN 1960)
termín, kterým byly za vietnamské války (1957-1975, otevřeně 1964-1975, americká účast 1964-1973) v západních státech, USA a jižním Vietnamu označovány jednotky Národní fronty osvobození jižního Vietnamu (orientované prokomunisticky a pro sjednocení se Severním Vietnamem), které vedly partyzánský boj proti vládě Jižního Vietnamu a americkým ozbrojeným silám.

INCIDENT V TONKINSKÉM ZÁLIVU (1964)
se odehrál v srpnu 1964, kdy dva americké torpédoborce, hlídkující v Tonkinském zálivu u pobřeží severního Vietnamu, byly napadeny severovietnamskými strážními torpédovými čluny. Američané v souboji 5. srpna 1964 potopili dva ze severovietnamských člunů a následně ostřelovali jejich blízkou základnu. 7. srpna 1964 americký Kongres vydal rezoluci o Tonkinském zálivu, v níž oprávnil tehdejšího prezidenta Lyndona B. Johnsona, aby „podnikl veškeré nezbytné kroky k odvrácení všech ozbrojených útoků na vojáky USA a zabránil další agresi“. Prezident Johnson toho využil této rezoluce, aby do Vietnamu poslal početné vojenské síly a aby se USA mohly do probíhající vietnamské války aktivně zapojit.

Eisenhower Dwight David (1890-1969)

americký vojevůdce, politik a státník. Byl zvolen jako 34. prezident USA v roce 1952 a znovu zvolen v roce 1956. Absolvoval vojenskou akademii USA ve West Pointu v roce 1915. Pracoval na ministerstvu obrany a v letech 1935-1939 byl hlavním vojenským poradcem generála Douglase MacArthura na Filipínách. Poté se vrátil do Spojených států, stal se pobočníkem generála George C. Marshalla. V roce 1942 už ve funkci velitele vojsk USA v Evropě velel vylodění Spojenců do severní Afriky v rámci operace Torch. V lednu 1944 byl jmenován vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil (Supreme Headquarters of Allied Expeditionary Forces – SHAEF) a velel spojeneckým silám na západní frontě od vylodění v Normandii v červnu 1944 až po porážku a kapitulaci nacistického Německa v květnu 1945. Po válce vstoupil do politiky a dotáhl to až do prezidentského úřadu. Při svém prezidentství kladl důraz na zahraniční politiku.




Kennedy John Fitzgerald (1917-1963)

americký politik a státník. Pocházel z milionářské rodiny irského původu. Vystudoval Harvardskou univerzitu a Vysokou školu ekonomickou v Londýně. Za druhé světové války sloužil u námořnictva. V letech 1947-1953 pracoval jako poslanec, v letech 1953-1960 jako senátor za stát Massachusetts. V roce 1961 vstoupil do úřadu prezidenta Spojených států amerických jako 35. prezident v pořadí. Podporoval hnutí za občanská práva černých Američanů a v roce 1963 si vynutil demontáž sovětských raket z Kuby a vyhnul se tak jaderné válce. Od roku 1961 vysílal americké vojenské poradce do Vietnamu a napomohl tak eskalaci konfliktu. Byl zavražděn během své návštěvy Dallasu."

Důležité informace jsou tučně značeny.
Práce obsahuje fotografie/obrázky.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně.


PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ