"Charakteristika díla
Labyrint světa a ráj srdce je alegorické filozofické dílo, podle samotného autora náboženský spis, traktát. Žánrově se dá zařadit mezi epické skladby. Autor pracuje s dialogy, ale i vnitřními monology, kde čtenáři sděluje své myšlenky a názory na aktuální dění. Vyjádření jeho pocitů v rámci vnitřních monologů však není jediný prostředek, kterým by autor zasahoval do děje. Příběh je totiž psán ichformou, tedy autor-vypravěč je sám jeho hlavní postavou a celý Labyrint světa a ráj srdce odráží jeho ideologii. Do textu jsou zahrnuty odkazy na Bibli, narážky na biblické postavy. Významnou částí díla jsou popisy, které v sobě alegoricky ukrývají hlubší významy.
Spis má 54 různě dlouhých kapitol, jeho součástí je ale také latinská dedikace (= věnování) Karlu staršímu ze Žerotína (byl hlavou jednoty bratrské na Moravě) a předmluva K čtenáři. V předmluvě se autor zmiňuje o marnosti života lidí kolem sebe, kteří jako jediní tvorové na světě byli obdařeni rozumem, ale místo toho, aby jej používali, jsou jen hrabiví a nenasytní. Děkuje proto bohu, že mu pomohl prohlédnout soudobý svět a on ho tak mohl popsat ve své knize, aby i ostatní mohli prohlédnout podobně jako on.
První část textu autor rozdělil do kapitol tak, že v každé mluví o jednom z povolání, nebo způsobů obživy lidí, hodnotí je a vesměs nenachází na nich nic dobrého. Od 28. kapitoly je pak děj členěn do kapitol podle dílčích zápletek, Komenský se dostává k církvi a ke skutečným křesťanům, kde se mu zalíbí, a proto se o jejich zvycích zmiňuje blíže.
Děj se neodehrává v přesně určeném časoprostoru. Jedná se však o alegorii – proto se dá říci, že autor vztahuje své putování po městě (= světě) na celý svůj dosavadní život (v úvodu se sám zmiňuje, jak se v mládí vydal do světa, a uzavírá zase tím, jak dospěl, smířil se s bohem /kniha poprvé vyšla, když mu bylo 39 let/). De facto tu uvádí, že se snaží zachytit realitu svého světa a mnohdy čerpá z vlastních životních příhod. Protože reflektuje univerzální vztahy a děje, je dílo stále aktuální a živé. Forma alegorie umožňuje důslednou kritiku společnosti a také určité zobecnění různých společenských jevů. Především pro 2. část je Labyrint řazen do skupiny tzv. útěšných spisů, v nichž autor ventiloval traumata spojená s pobělohorským vývojem. Komenský vyjadřuje nutnost člověka obrátit se v takových situacích do sebe sama, opustit tento pozemský svět a hledat útěchu u Boha.

Obsah
Příběh Labyrintu světa a ráje srdce začíná ve chvíli, kdy si vypravěč chce vybrat živnost, ale neví, kdo by mu dokázal skutečně nestranně poradit. Proto se nakonec vydá do světa, aby sám poznal jednotlivé stavy a mohlo si vybrat. Na cestě potká Všezvěda Všudybuda, který když zjistí, že nemá průvodce, mu vnutí své služby. O kousek dál pak ještě potkají Mámila Mámení, který se stává druhým autorovým průvodcem.
Poutník se sice zhrozí, co to má za společníky, ale nemůže nic dělat, protože v tu chvíli ho Všudybud opásá uzdou všetečnosti, která ho kvůli touze po poznání nutí jít dál proti jeho vlastní vůli. Od druhého tlumočníka pak dostane ještě brýle mámení, které mají skla z domnění a obroučky ze zvyku. Jak mu je ale Mámení rychle nasadí, stane se, že je vypravěč má nakřivo, takže i když mají realitu zkreslovat, autor může mít stále vlastní úsudek.
Svou pouť začíná vypravěč na vysoké věži nad městem, kde mu chtějí průvodci vše nejprve ukázat, aby získal nadhled nad místem, kam ho potom zavedou. Do samotného světa pak vstupují Branou osudu. Vysvětlují mu, že si zde každý člověk vylosuje lísteček, kde má napsán svoje postavení v životě. Komenský ale přesvědčí Osud, aby mu dovolil nejprve si vše prohlédnout a teprve pak si sám vybrat.
Nejprve jej tlumočníci zavedou na náměstí, kde se všechny stavy potkávají. Zde pak autor mluví o tom, jak lidstvo vidí obecně – každý člověk je jiný, ale všichni skrývají svou pravou tvář za rouškou opatrnosti/pokrytectví. Píše také o tom, jak lidé hromadí na ulicích různé překážky (věci, které už pro ně nejsou důležité, nechají je ležet a nikdo se už o ně nezajímá), o které jiní lidé zakopávají a padají – někteří se dokáží ještě zvednout, jiní už ne, ale u všech je společné to, že jim nikdo nepomůže a nikdo si jich nevšímá.
Dále poutník vidí, že mezi lidmi neustále prochází Smrt, ale oni si jí nevšímají, často jí sami přijdou do cesty. A když pak někdo umře, tak ho hodí do jámy za městem a žijí dál svůj rozmařilý život. Na nebožtíka už nikdo nemyslí.
Z náměstí autora zavedou průvodci ke bráně Snoubení, kde si lidé vybírají své partnery. Poutníkovi se ale nelíbí ten zmatek při výběru. Nechápe, jak mohou být tato manželství vyvážená, když je každý ze snoubenců jiný (u brány jsou váhy, na kterých se musí nechat pár zvážit, jestli bude manželství vyrovnané, pokud ne, mohou tomu napomoci peníze, řeči lidí...). Nemá pochopení ani pro pevná pouta, kterými jsou lidé v manželství spoutáni, protože se z nich nemohou vysvobodit a často tak musí žít v nepodařeném vztahu celý život. Proto dokonce přeje manželům i smrt jednoho z partnerů. Když ale vidí smutek některých ovdovělých lidí, uvědomuje si, že ani tohle není řešení. Pak ho ale oba tlumočníci přesvědčí, aby se oženil. O svém vlastním manželství se zde Komenský zmiňuje jen v jednom odstavci, kde naznačuje i bolest po smrt své paní a to, jak se musel vzpamatovat a jít dál."

Důležité informace jsou v textu zvýrazněny tučně. Navíc je doplněna o obrázek.