"Ve třetím dějstvím se setkáváme s Lízou a jejími společníky až po čase, kdy se prof. Higgins rozhodne vyzkoušet, co všechno už květinářka umí a vezme ji na přijímací den u své matky. Vedle paní Higginsové ještě více vyniká obhroublost jejího syna a neschopnost vcítit se do druhých lidí. U staré paní se znovu divák setkává s paní a dětmi Eynsford-Hillovými, které nás uvedly do příběhu v prvním dějství. Celá jejich rodina je okouzlena výstupem slečny Lízy, která se z počátku chová zcela vzorně a i konverzaci zvládá bez chybičky, pak se ale nechává strhnout a její chování nedokáže obstát. Posun v jejím vývoji je ale i tak patrný, paní Eynsford-Hillová ji považuje dokonce za vzor pro vlastní děti.
Po jejich odchodu se společnost dostává k otázce, kterou samolibý profesor jako by nechce vidět – co se s Lízou stane po její půlroční přeměně? Vždyť tam, odkud přišla, už se nebude moct vrátit.
Výstup se přesouvá do ještě pozdější doby, šest měsíců uplynulo a Líza by měla ukázat, co dovede. I když je dívka hodně nervózní, za ten čas s plukovníkem a profesorem prošel její život velkými změnami nejen ve výslovnosti, ale také v chování a myšlení. I díky tomu se jí skutečně podaří udělat dojem, takže vysoká společnost si jí váží, jako by je svým postavením vysoko předčila. Nikdo z přítomných na večírku ji totiž nedokáže zařadit, místní tlumočník Nepomuk, Higginsův žák, všem pro vysvětlení namluví, že je to maďarská princezna. Ale ani on sám netuší, odkud ve skutečnosti tato slečna přišla.
Čtvrté dějství ukazuje, co se dělo po Lízině představení ve společnosti v Higginsově domě. Oba pánové mohou být nanejvýš spokojeni, hlavně profesor dává najevo, jak velký kámen mu spadl ze srdce. Dívky si přitom vůbec nevšímají. Po chvíli oba odchází a nechávají dívku samotnou.
Henry Higgins se do pokoje ještě vratí – zapomněl tu bačkory, což i nahlas zdůrazní. Líza už to přehlížení nevydrží a hodí po něm jednu po druhé s výčitkou, že už je mu lhostejná, že ji nepotřebuje a kdyže ji vyhodí. Higgins ji ale ničím neuklidní, nechápe její rozčílení a chápe jej jako nevděčnost. Proto jen nadhodí, že jemu na tom nezáleží, že se nemá rozčilovat a jít raději spát. A tak se ten večer rozejdou, i když dívka spát ještě nebude. Odejde do svého pokoje, aby se převlékla. Je už odhodlaná tento dům opustit.
Za dveřmi narazí na Freddyho, který se do tajemné slečny zamiloval a chodí k jejímu oknu vyhlížet každý den. Dnes v noci má štěstí, Líza potřebuje něčí oporu.
V posledním dějství je už ráno, dívka mezitím zůstala u paní Higginsové, která se cítí povinna napravit to, co její syn pokazil svým nevhodným chováním. Diváci mohou být svědky toho, jak na jeviště přichází Higgins s Pickeringem, aby paní oznámili, co se stalo, a hledali u ní pomoc. Přeruší je však pan Doolittle, který když uvidí profesora, začne mu vyčítat, že kvůli jeho lehkovážnosti se jeho život změnil od základů. V dopise totiž napsal mecenáši Společnosti pro povznesení morálky, že nejoriginálnější mravokárce v Anglii je právě on a adresát neváhal, pana Doolittla vyhledal a odkázal mu výnosné akcie za to, že občas bude přednášet o morálce v Americe. Díky tomu má starý popelář dostatek peněz, aby mohl zaopatřit Lízu. Tato myšlenka se ale nezamlouvá Higginsovi, který věří, že je dívka jeho majetkem a nechce se s ní jen tak rozloučit.
Po chvíli dohadování Higgins slíbí, že se zkusí chovat slušně, a jeho matka je ochotná zavolat Lízu dolů. Ale už nepřijde děvče, které před půlrokem prodávalo květiny, ale mladá žena, která umí mluvit sama za sebe. Higginse jako by mimochodem přejde, do hovoru se dá s plukovníkem Pickeringem, kterému se nahlas svěřuje s tím, že právě jeho výchovy si nejvíce váží. Svým chováním jí totiž dával od začátku najevo, že jí bere jako člověka, a díky tomu mohla začít věřit sama sobě. Vedle toho profesor ji naučil jen mluvit, to je stejné, jako by ji učil tančit, kdyby ale měla pochytit jeho přístup ke společnosti, moc daleko by se neposunula. Na scénu v tom přichází pan Doolittle, kterého už tlačí poněkud čas, za chvíli se totiž bude ženit a přišel si pro dceru, aby ho mohla doprovodit.
Společnost z pokoje pomalu odchází, všichni chtějí vidět svatbu, na kterou byli jako přátelé dcery ženicha pozváni. Najednou Líza a Higgins zůstanou o samotě a je na čase, aby si to mezi sebou všechno vyjasnili. Higgins se snaží dívku přesvědčit, aby se vrátila. Oba vědí, že jí nemůže nabídnout své lepší chování ani úctu. To on neumí, přesto jí ustoupí alespoň v tom, když přizná, že bez ní nedokáže žít, ale hned v další větě se jí pošklebuje za to, čím byla. Líza se mezitím do profesora, svého sochaře, zamilovala, ale ví, že by její lásku tento sobecký muž nedokázal přijmout. Jeho chování jí donutí udělat poslední změnu v jejím životě – osamostatnit se zcela ve svém myšlení, nebýt už na něm závislá. Jednat jako dospělá žena, která dokáže skvěle využít celé umění, které jí Higgins ve svých lekcích předal. Představení tak končí otevřeným koncem, Líza se s profesorem loučí a on jí odpovídá tím, co všechno má do večera zařídit. Záleží na divákovi, jak závěr hry pochopí, zda si sem dosadí starověký příběh či bude přát Líze život emancipované ženy.

Postavy:
 Prof. Henry Higgins je odborník na fonetiku a podle ní dokáže zařadit lidi nejen do oblasti, ze které pochází, ale také na svém vlastním společenském žebříčku. Jeho nadání je ale jen jednou stránkou jeho osobnosti. Higgins totiž jinak nemá moc dobrých vlastností, je to samolibý sarkastický starý mládenec, který pohrdá společenskými pravidly. V příběhu jeho postava představuje kyperského sochaře Pygmaliona, ten však ale své dílo skutečně miloval jako člověka, zatímco profesor bere dívku jako své dílo.
 Líza Doolittlová má charakter mladé zanedbané dívky, která díky zájmu dvou mužů z vyšší společnosti dokáže dospět v emancipovanou ženu. Při učení se ukazuje, že je skutečně velmi bystrá a nadaná, její schopnosti jí pomáhají dělat velké pokroky, nelze proto říct, že by za vše musela být vděčná jen Higginsovi. Líza je ale dívka velmi citlivá, což se ukazuje hlavně v prvních scénách, kdy se nedokáže ještě ovládat, a na svém učiteli se stává závislá. Je ale zvyklá být zapojena do chodu domácnosti, stává se už v době své výuky Higginsovou asistentkou, která má lepší přehled o chodu domácnosti než sám domácí.
 Plukovník Pickering má opačný charakter než Henry Higgins, umí se dokonale ovládat a chovat jako gentleman. Tím dává Líze do života mnohem víc než učitel fonetiky, protože ji jeho vystupování vůči ní nutí, aby si začala vážit sama sebe. Ale také on je nadšeným lingvistou, takže se v rámci experimentu nechává unést a chvílemi opomíjí Líziny city.
 Pan Doolittle je původním povoláním popelář, který je zcela poplatný morálce své společenské třídě – bohaté využívá, pije, žije se svou družkou a dětmi. Takový život mu vyhovuje, protože jeho osobnost neklade příliš vysoké nároky, zatímco ve chvíli, kdy se dostane k penězům a povýší do měšťanské třídy, musí se o svůj majetek začít starat, chovat zodpovědně, oženit se se svou ženou apod. Sám sebe proto považuje za většího chudáka, než jakým byl předtím – peníze jej šťastnějším neudělaly, naopak se stal terčem lidí, ke kterým se sám dříve také počítal.
 Paní Higginsová je profesorovou matkou, která může jen bezbranně přihlížet jeho chování a snažit se napravit, co napáchá. Proto i když se sázkou a experimentem nesouhlasí a Líza jí nemůže být společensky rovná, je dívce nakloněná a snaží se jí pomoci. V závěru autor naznačuje, že Lízu bere jako svou dobře vychovanou dceru, když se syn chovat neumí.
 Paní Pearceová pracuje jako hospodyně profesora Higginse. Je to už starší paní, která má dost selského rozumu na to, aby dokázala řídit domácnost i svého pána, v příběhu představuje spojení chudiny a Lízy se společností Higginse.
 Freddy Eynsford-Hill je mladík, který se bláznivě zamiluje do Lízy. Autor hry nám na jeho postavě ukazuje, jak se dívka mění – v prvním dějství je to Freddy, který má nad ní navrch, dokáže vystupovat v měšťanské společnosti, kde jej zaopatřuje jeho rodina a on se nemusí o nic starat. V závěru je to ale Líza, která přesahuje mladého muže tím, jak myslí, jedná, chová se. "

Jména hlavních postav a názvy děl jsou tučně zvýrazněny.