"Vyrobili mě v šestnáctém století někde na území dnešní Francie a jen pár týdnů poté jsem byl věnován jako ocenění statečnosti jednomu šlechtici, ani nevím, jak se jmenoval. Ale pamatuji si, že jsem během šestnáctého století procestoval západní Evropu a o století později mě moji rychle se střídající majitelé protáhli po všech koutech Asie. Když se to vezme kolem a kolem, ale ne zas tak moc okolo, procestoval jsem za svůj život celý svět. Konečně jsem se první den druhého tisíciletí dostal do Česka a zakončil svou světovou pouť.
Netušil jsem, jaký následek tohle bude mít, ale překvapil mě příjemně. Sotva jsem se dostal přes hranice, doopravdy jsem oživl. Mohl jsem se sám pohybovat, dokonce mluvit. Najednou jsem nebyl věc, ale bytost – až na to, že jsem to musel střežit jako tajemství, protože kdyby se někdo dozvěděl o mluvící památeční medaili, mohl jsem se hned jít zahrabat.
A tak jsem se v kapse mladého profesora zeměpisu dostal do Prahy. Vychutnával jsem si každou chvilku, kdy jsem byl sám a mohl dělat to, co mi přinesl život.
Profesor měl jednu zálibu, sbíral propisky ze všech zemí světa. Tehdy mě to hned nenapadlo, jenže pak jsem spatřil tu krabici a v ní přes dvě stovky propisek. Když od jednoho jeho známého přišla poslední, s napětím jsem očekával, co se stane.
Měl jsem pravdu a díky tomu jsem získal spoustu nových přátel ze všech zemí světa. Žádná z propisek sama o sobě celý svět neprocestovala, ale dohromady tvořili skupinu – a to na obživnutí stačilo. A nejen na jejich. Během jednoho dne se k životu probudily snad všechny věci v profesorově bytě a já nestačil valit oči. Kdybyste viděli všechny ty párty, které jsme pořádali, když byl profesor na cestách, valili byste oči i vy.
Ale přesto, jak šťastní jsme byli, osud nám nepřál. Jednou vzal profesor krabici, zalepil ji lepicí páskou a rozhodl se ji odvézt do starého skladu nepotřebných věcí. Nechápal jsem proč, vždycky mu na jeho malé sbírce záleželo.
Nechtěl jsem opustit jediné přátele, které jsem za svůj život získal, a proto jsem vyskočil profesorovi z kapsy a schoval se do krabice s propiskami.
„Proč to děláš? Zbláznil ses?“ zeptala se ihned přidušeným hlasem moje nejoblíbenější propiska – byla z Austrálie.
„Přesně! Vždyť si můžeš žít u profesora v bytě. My budeme zavřený někde v pitomým skladu,“ přidala se Američanka.
„A k čemu by to bylo, kdybych tam byl sám?“ odpověděl jsem otázkou a všechny propisky ztichly. Pochopily. Protože zatímco ony žily všechny pohromadě, já jsem byl sám.
Radši jsme dál nediskutovali, aby náhodou profesora nenapadlo se do krabice podívat. Zastavili jsme na okraji města. Všude byla tma, ticho a z nebe se právě začaly snášet první letošní sněhové vločky. Položil nás pod stříšku před vrata skladu. Zjistil jsem to, když se mi podařilo vykouknout malou dírkou v krabici."