1.	Akutní pyelonefritida

1.1	Etiopatogeneze

1.2	Ascendentní pyelonefritida

1.3	Sekundární pyelonefritida

1.4	Těhotenská pyelonefritida

1.5	Hematogenní pyelonefritida

1.6	Klinický obraz

1.7	Diagnostika

1.8	Průběh a prognóza

1.9

Léčba

2.	Chronická pyelonefritida

2.1

Příznaky

2.2	Diagnostika

2.3

Léčba

„Chronická pyelonefritida

Chronická pyelonefritida se vyvíjí nejčastěji jako následek nesprávně léčené a nedostatečně doléčené infekce v močových cestách. Ledvina bývá menší, nerovného povrchu s četnými jizvami. Nejdříve je postižen tubulární aparát, později i glomeruly a vyvíjí se svraštělá pyelonefritická ledvina. Proces bývá často oboustranný. Jako rizikové faktory usídlení chronické infekce v ledvině se uplatňují především všechny typy obstrukcí vývodných močových cest (zejména litiáza, instrumentální výkony v uropoetickém traktu, dlouhodobá katetrizace, anatomické anomálie urogenitální, těhotenství, diabetes mellitus, kolagenózy nebo abuzus fenacetinu. Chronická pyelonefritida se může vyvinout i na podkladě neinfekční intersticiální nefritidy.
Klinická symptomatologie je nevýrazná. Onemocnění se projevuje spíše celkovými příznaky, únavností, nechutenstvím, bolestmi hlavy, občasnými tupými bolestmi v bedrech a někdy subfebriliemi. Moč bývá někdy kalná, páchnoucí, nalezneme pyurii a bakteriurii, občas hematurii. Nález v moči může být ale zcela minimální. Tubulopatie je příčinou izostenurie nebo hypostenurie. Edémy nepatří k typickému klinickému obrazu. Pravidlem je zvýšená sedimentace erytrocytů a více jak polovina nemocných má hypertenzi.
Diagnostika chronické pyelonefritidy je velmi obtížná právě v iniciálních stadiích, kdy je léčba nejúčinnější. Je třeba nejprve odlišit infekci ledvin od infekce dolních močových cest. Nejpřesnější jsou techniky invazivní - perkutánní aspirace vzorků moče z pánviček ledvin nebo separovaný odběr vzorků z pánviček ureterální katetrizací. Nejpoužívanější je modifikovaný Fairleyho “washout” test, kdy odebereme první vzorek moče z měchýře, měchýř kompletně vyprázdníme katetrem, vypláchneme fyziologickým roztokem a z posledního výplachu odebereme druhý vzorek. Do měchýře potom instilujeme 40 ml 0,2 % neomycinu. Za 20 - 30 minut odebereme třetí vzorek moče. Všechny tři vzorky jsou zpracovány stejnou metodou kultivace. Ledvinnou infekci předpokládáme, jestliže druhý vzorek obsahuje více jak 3 000 mikroorganizmů/ml nebo více než 5 krát více bakterií proti vzorku fyziologického roztoku z posledního výplachu měchýře. Infekci pokládáme za měchýřovou, jestliže třetí vzorek (odebraný 20 - 30 minut po výplachu měchýře) je sterilní. Neinvazivní metody jsou méně přesné - například “antibody-coated” testy bakterií (bakterie z ledviny bývají fluorescent pozitivní, bakterie z měchýře negativní). Při potvrzení nálezu infekce ledviny je třeba diferencovat primární nebo sekundární postižení. U postižení sekundárního musíme rozpoznat základní patologický proces, který umožňuje rozvoj chronické infekce. Diferenciálně diagnosticky je nutné odlišit jinak etiopatogeneticky podmíněné procesy vedoucí k renální insuficienci (chronická intersticiální nefritida, glomerulopatie, cévní onemocnění ledviny, hypoplastické nebo dysplastické ledviny).
Léčba vyžaduje především operační řešení příslušné obstrukční uropatie nebo plastickou úpravu refluxu. Infekce vyžaduje dlouhodobou, cílenou terapii antibiotiky nebo chemoterapeutiky. U rezistentních kmenů můžeme účinku léčby napomoci úpravou pH moče alkalizací nebo acidifikací. V některých případech lze užít aktivní imunoterapii autovakcínami nebo specifickými anatoxiny (Pseudomonas, Proteus). Vždy je třeba léčit i eventuální sdružená onemocnění (diabetes mellitus, fokální ložiska). Nemocné musíme dlouhodobě sledovat.“