1.	Mimimalistické a redukční tendence v umění 20. století, jejich projevy, zástupci a díla

1.1

Malířství

1.2	Sochařství

1.3	Architektura

1.4	Scénografie

1.5

Hudba

1.6

Závěr

"Minimalizující a reduktivní tendence se v umění objevují již od počátků. Tento projev vyjadřuje určitou kulturu, náboženské vyznání, nebo intelektuální volbu. Ta se objevuje ve chvílích, kdy je potřeba opět stanovit nejzákladnější pilíře výtvarné tvorby. Taková situace nastala počátkem dvacátého století, kdy na scénu, mezi tehdy vládnoucí neostyly a akademismus, vstupuje modernismus, ve kterém jsou již po celou dobu jeho trvání reduktivní prvky obsaženy.
V padesátých letech se znovu minimalizující tendence objevily, v šedesátých letech proces minimalizace dosáhl svého vrcholu, a stal se prvním internacionálním slohem vzniklým v Americe, směr dostal také svůj oficiální název MINIMALISMUS. Spolu s konceptuálním uměním se stal hlavním nepřítelem tehdy vládnoucího pop-artu, časově současnému hyperrealismu, a reagoval na gestickou malbu abstraktního expresionismu. Oproti populismu a vulgarismu pop-artu byl minimalismus návratem k čisté estetice, který umožnil výtvarnému umění opět se zabývat svým obsahem.
V sedmdesátých letech razí pro pokračující tendence k minimalizaci kritik Robert Pincus-Witten pojem postminimalismus.
Koncem osmdesátých let se objevuje jako renesance minimalu, jako reakce na postmoderní neoexpresionismus.

Americký minimal se snažil zůstávat v rovině „chladné“ abstrakce a v protikladu k evropské „obsahovosti“, měly být jeho výtvory vnímány samy o sobě bez jakýchkoli vztahů k něčemu mimo umění (nanejvýš nepopíral svou blízkost technickým aspektům současné civilizace) a snažil se zbavit své vyjadřovací prostředky všeho zbytečného. Zjednodušení tvárných prostředků se týká nejen barevnosti (v tomto ohledu vyúsťuje často od protikladu základních barev či černé a bílé, přes jemné valéry jedné barvy až do nebarevnosti), ale i tvarů, jež se omezují na základní geometrické útvary. S tím se pojí tendence k neosobnosti, anonymnosti, touha po jakési všeobecnosti, kde chtěli umělci nalézat v přísném řádu strohých kompozic hodnoty absolutní a poslední. Toto umění může být charakterizováno také jako „umění bez rukopisu“.
Typický pro minimalismus je rovněž princip opakování, který vytváří nové kompozice pouhým opakováním jednoduchého prvku, změnou jeho materiálu, měřítka, proporcí nebo umístění."