1.

Atmosféra

2.

Ozón

3.	Globální oteplování

"Ozón

V zemské atmosféře je přítomen také ozón, který zadržuje a odráží zpět do vesmíru škodlivé ultrafialové záření přicházející k nám ze slunce. Úbytek ozónu v atmosféře má za následek to, že na zemský povrch dopadne více ultrafialového záření. Rychlost úbytku ozónu závisí zejména na zeměpisné šířce, výšce nad zemským povrchem a na ročním období. K největšímu úbytku ozónu ve stratosféře dochází již po několik let nad jižním pólem nad Antarktidou, kde v určitých výškách dochází v jarních (našich podzimních) měsících prakticky k vymizení ozónu (1985 objeveno Farmanem a jeho kolegy). Na severní polokouli je zaznamenáván značný úbytek ve středních zeměpisných šířkách. Stav stratosféry v Arktidě je značně narušen už od roku 1989, kdy zde bylo zjištěno až 50-ti násobné zvýšení množství látek rozrušujících ozón. V této době nebyl zaznamenán úbytek ozónu. V roce 1992 byla uspořádána druhá arktická výprava pro výzkum stratosféry, byly naměřeny v polovině ledna vůbec nejvyšší koncentrace aktivních molekul ClO ve stratosféře. Přesto nedošlo k poklesu koncentrace ozónu, neboť většina arktických oblastí byla ve tmě. Poněkud předčasné oteplení koncem ledna vedlo k prudkému poklesu koncentrace ClO ještě dříve, než sluneční paprsky ozářily stratosféru.
Úbytek ozónu nastává v zimních a jarních měsících a k normalizaci dochází v létě. Tento úbytek není zcela kompenzován ani fotochemickými, ani redistribucí ozónu prouděním ve stratosféře.
Nezbytným předpokladem pro vznik ozónu je přítomnost kyslíku v atmosféře. Ten se zde objevil před 3500 milióny let jako produkt metabolismu zelených vodních řas – fytoplanktonu. Ozón vznikal působením ultrafialového záření na kyslík.

Za poslední dvě století člověk zapříčinil značné změny ve složení atmosféry. Vzrostla podstatně koncentrace některých plynů: oxidu uhličitého, metanu a oxidu dusného. Od 50-tých let vzrůstá povážlivě také množství sloučenin chlóru. Obavy o osud ozónové vrstvy vyvstaly poprvé začátkem 70-tých let v souvislosti s lety nadzvukových letadel ve velkých výškách. Jako zplodiny spalování se do horních vrstev atmosféry uvolňuje značné množství oxidů dusíku (NO, NO2). Tyto plyny mohou působit jako katalyzátory urychlující rozklad ozónu.

Množství oxidů dusíku se však zdá být přece jenom nedostatečné na to, aby ozónosféra mohla být jimi ohrožena. V polovině 70-tých let se proto zájem odborníků soustředil převážně na znečišťování stratosféry sloučeninami chlóru, brómu a fluóru, které se do ovzduší dostávají převážně v podobě freonů.

Narušování ozónové vrstvy stejně jako skleníkový jev souvisí s mechanismem, jehož přirozený výsledek představuje jeden z nejzásadnějších principů napomáhajících udržet život v té podobě, jak ho známe na naši planetě už více než miliardu let. Uv záření je záření, jehož kratší vlnové délky (180-300nm) jsou pro život nebezpečné. Toto záření dopadá na svrchní vrstvy atmosféry a ve výškách 15-40km nad povrchem (ve stratosféře) se poprvé setkává s molekulami kyslíku. Energie tohoto záření (okolo 200 nm) rozbíjí dvouatomové molekuly kyslíku na jednotlivé atomy. Ty jsou vysoce reaktivní a reagují s jinými dvouatomovými molekulami kyslíku a tvoří molekulu tříatomovou - ozón. Energie ultrafialového záření s vlnovou délkou větší (okolo 250-300nm) naopak ozón zase rozkládá. Tento proces je v rovnováze a záření, jehož energie se takto v reakcích kyslíku a ozónu "spotřebuje" (přemění na teplo) nemůže dopadat ve velkých kvantech na povrch země a poškozovat živé organismy. Oblasti, ve výškách okolo 25 km nad zemským povrchem říkáme ozónová vrstva. V tak značných výškách je však atmosféra velmi řídká a molekuly ozónu jsou značně rozptýleny. Mocnost této vrstvy je tedy ve skutečnosti vlastně mizivá. Kdyby byl všechen ozón soustředěn do jedné kompaktní vrstvy na povrchu Země, vznikla by slupka o síle pouhé 3mm koncentrovaného ozónu."