1.	Existencialismus

2.	Albert Camus

3.

Cizinec

4.

Závěr

"Ke kompozici novely je třeba podotknout, že Mersault zde není uveden jako jediný prožívající svůj negativní vztah ke společnosti. Má svým způsobem i kolegu, myslím tím starce Salamana, vdovce, žijícího v osamění, bez rodiny a přátel. Jedinou útěchou od smutku je mu týrání psa, kterého když ztratí, probudí se vněm znovu emoce a začne se mu po něm stýskat. Mersault, když ztratí jedinou blízkou osobu, kterou je jeho matka, je k této skutečnosti netečný. Při srovnání obou mužů vysvitne tedy rozdíl u jejich emocí. Salamano, přestože je asociální, má v sobě přeci alespoň trochu citu. Mersault však nikoli.
Při celkovém shrnutí tohoto díla je třeba podotknout, že Cizinec je dílo klasické veliké, a proto připouští mnohé interpretace. Tato próza byla napsána těsně před vypuknutím okupace, je třeba ji chápat jako výzvu namířenou proti okupantům. Sám Camus je charakterizuje takto: „Jedná se o člověka, který se nechce ospravedlnit. Představa, kterou si o něm udělají, se mu líbí. Zemře s vědomím vlastní pravdy. Zbytečnost této útěchy.“ Představa se lety upřesňuje, nakonec má být Mersault člověk cizí k svému životu, adaptovaný na přírodu, avšak neadoptovaný na lidskou společnost. Později, v předmluvě k americkému vydání, Camus řekl: „Shrnul jsem Cizince již dávno jednu větu, která mi jako taková připadá velmi paradoxní – V naší společnosti každý člověk, který nepláče na pohřbu své matky, riskuje, že bude odsouzen k smrti. – Chtěl jsem jen říci, že hrdina byl odsouzen, protože nehrál hru…(3) Nebudeme se tedy mýlit, když budeme číst Cizince jako historii člověka, který bez jakékoliv hrdinského chování souhlasí, že zemře pro pravdu.“ Mnozí kritici Mersaulta hodnotí jako typ nelidského člověka. Mersault však není nelidský, není lhostejný k životu: schází mu jenom kontakt ke společnosti. Proč? Společnost, která ho obklopuje se mu jeví jako prázdná a bezobsažná, nemá mu co říci a on jí také ne. Mersault je negativní hrdina, chybí mu pozitivní reakce."