1.	Foiničané v západním Středomoří – Kartágo

2.	Řekové v západním Středomoří

3.	Starověký Řím

4.	Itálie do roku 800 p. n. l.

a) Příchod indoevropských kmenů (1200 – 800)
b) Etruskové
c) Řím do dobytí Itálie (265)

5.	Počátky Říma (8. – 6. století)

a) Sociální rozvrstvení společnosti v královském Římě

6.	Raná římská republika (510 – 265)

a) Římský městský stát
b) Ovládnutí Itálie Římany
c) Hospodářství a sociální poměry
d) Náboženství v Římě

7.	Vrchol římské republiky (265 – 133)

a) 1. punská válka (264 – 241)
b) 2. punská válka (218 – 201)
c) 3. punská válka (149 – 146)
d) Šíření římské hegemonie ve východním Středomoří
e) Sociálně ekonomický vývoj římské společnosti
f) Kultura za vrcholné republiky

8.	Krize římské republiky (133 – 31)

a) Římské zemědělství
b) Povstání otroků
c) Reformy bratrů Gracchů
d) Optimáti a Populárové
e) Mariova reforma a válka s Jughurtou
f) Válka Říma s italskými spojenci
g) Válka s Mithridátem VI. A Sullova diktatura
h) Spartakovo povstání
i) Boje s Mithridátem a piráty, Catillinovo spiknutí
j) Gaius Iulius Caesar, První triumvirát
k) Nepokoje v Římě, občanská válka mezi Pompeiem a Caesarem
l) Druhý triumvirát
m) Římská společnost v době krize republiky
n) Kultura konce republiky

9.	Augustova doba (27 p. n. l. – 14 n. l.)

a) Vznik císařství a zakotvení osobní moci
b) Císařská politika a reformy
c) Kultura Augustovy doby
d) Provincie a zahraniční politika

10.	Principát (období 14 – 161)

a) Juliovsko-Klaudiovská dynastie
b) Flaviovská dynastie
c) Římská říše v 1. století
d) Náboženský vývoj a počátky křesťanství v 1. století

11.	Adoptivní císaři (96 – 161)

a) Provincie
b) Náboženství ve 2. století

12.	Krize říše (období 161 – 275)

a) Markomanské války a boje s Parthy
b) Vláda severovské dynastie
c) Příčiny krize
d) Sasánovská (novoperská) říše
e) Vláda vojenských císařů
f) Náboženství ve 3. stol.

13.	Dominát a zánik římské říše (284 – 476)

a) Diocletianovy reformy
b) Constantinus I. Veliký (306 – 337) a upevňování křesťanství
c) Boje s barbarskými kmeny, vláda Valentiniana (363 -375) a Valena (364-378)
d) Theodosius (379 – 395) a rozdělení říše
e) Zánik římské říše a vznik barbarských království

"Principát (období 14 – 161)
- mezi stěžejní prameny patří: Tacitus (1.-2. stol.) se svými Letopisy (vláda od Augustovy smrti až do smrti Nerona) a Dějinami (následující období až do smrti Domitiana), dalším jeho významným spiskem je Germania (umožňuje poznání poměrů ve tzv. svobodné Germanii), Josephus Flavius (1.stol.) je autorem děl Židovské starožitnosti a Židovská válka (vylíčil zde židovské povstání roku 66, snažil se ukázat příčiny povstání, jehož se sám zúčastnil a nakonec se po zajetí přidal na stranu Římanů, zničení Jeruzaléma kladl za vinu extremistům), Suetonius napsal Životopisy (od Caesara až po Domitiana), Plinius Mladší (1.-2. stol.) proslul je znám svou korespondencí zejména s císařem Trakaném, Řek Héródiános popsal události od Marka Aurelia až do roku 238
- nápisy jsou prvořadým zdrojem poznání správy měst i provincií či šíření císařského kultu a náboženských představ, pomocí mincí ražených při zvláštních událostech lze dané události spolehlivě datovat, z bohatého archeologického materiálu jsou nejvíce známé zachované Pompeje a Herculaneum

Juliovsko-Klaudiovská dynastie
- po Augustově smrti se moci ujal jeho adoptivní syn Tiberius (14 – 37) (Augustus, ačkoli byl třikrát ženatý, neměl mužského potomka, Tiberius byl synem Augustovy třetí manželky Livie Drusilly z předchozího manželství s Tiberem Claudiem Neronem, byl adoptován roku 4), který se zasloužil o vzornou správu říše, ale zároveň musel čelit palácovým intrikám, konfliktům se senátem (senát a římský lid byli zbaveni svého stínového vlivu, který jim doposud zůstával, lidová shromáždění přestala být svolávána) a vojenské vzpouře legií na Rýně a Dunaji (kvůli špatným podmínkám, vzbouřenci nabídli korunu jeho adoptivnímu synovi Germanikovi, který to však odmítl, Tiberius se však nevzdal obav, že by jím mohl být svržen a poslal ho později plnit diplomatické úkoly na východ), za jeho vlády podnikl v letech 15 – 16 jeho adoptivní syn a vojevůdce Germanicus několik úspěšných tažení na germánské území (především do Teutoburského lesa), přičemž byla z většiny očištěna porážka z roku 9, Tiberius se pod vlivem svých rádců vypořádával i s opozicí – základem tvrdého postupu byl zákon o urážce císařského majestátu, jehož bylo často zneužíváno
- Tiberiovou smrtí se císařem stal Germanikův syn Caligula (37 – 41), který začal rozhazovat poklady nashromážděné Tiberiem a začal se chovat výstředně (vyžadoval božské pocty dle vzoru faraonů a pokoušel se zavést styl vlády helénistických králů), senát se za něho stal bezvýznamnou institucí, Caligula byl považován za šílence, hrůzovláda byla ukončena jeho vraždou roku 41 během Palatinských her pretoriány
- nástupcem Caliguli byl jeho strýc Claudius (byl dosazen praetoriány) (41 – 54), který svou obratnou politikou upevnil moc říše vůči sousedům a uhájil své osobní postavení vůči senátu, za jeho vlády byla částečně dobyta Británie a Norika, Thrákie a Mauretánie byly připojeny jako provincie k římské říši, severní a severozápadní hranice na Dunaji byla posílena výstavbou nových pevnůstek, v Germánii vedl Claudius opatrnou politiku a snažil se pouze o udržení rýnské hranice proti svobodným germánským kmenům, jeho vnitřní politika byla ve znamení sporů se senátem a snahy vytvořit uspořádaný finanční a správní systém, v masovém množství uděloval římské občanství Claudius byl často nemocný a špatně se vyjadřoval (koktal), byl otráven jeho 4. manželkou Agrippinou, jež tak chtěla s jistotou upevnit následnictví syna z 1. manželství Nerona
- po vraždě Claudia se moci chopil Nero (54 – 68), který nechal svou matku roku 59 zavraždit, až do roku 62 se jeho vláda vyvíjela slibně díky jeho rádcům (Burnus), po roce 62 se však jeho povaha začala měnit k horšímu, roku 65 proti němu mělo vypuknout spiknutí, bylo však odhaleno a jeho aktéři zavražděni či dohnáni k sebevraždě (Seneca), závěrečná fáze jeho vlády byla diktaturou jednotlivce, vyžadoval božské pocty, své postavení posiloval rozsáhlými konfiskacemi, za jeho vlády došlo k největšímu požáru Říma – v Cirku Maximu vypukl požár, který se postupně rozšířil do celého města, které hořelo celkem 3 dny, za 14 čtvrtí zůstaly jen 4, po uhašení požáru plánoval Nero obnovení Říma, nařídil vyměřit široké ulice, domy stavět z kamene a nikoli ze dřeva a pro sebe plánoval vystavět mnoha drahocennostmi vyzdobený palác, ve městě se šířily pověry, že požár nechal založit sám Nero, Nero však obvinil křesťany (byli vražděni a mučeni), Nero se stával stále větším despotou, po povstání místodržitele Španělska Galby a místodržitele Galie Iulia Vindika a poté, co od něj odpadli i pretoriáni, spáchal Nero sebevraždu (68)"

Ve formě odrážek.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ