1.

Úvod

2.	Balzac: život a dílo

3.	Otec Goriot

4.	Závěr: vlastní názor

"Své jednání si vždy nějakým způsobem ospravedlňuje a omlouvá.Klame sám sebe, když vlastní představu o sobě vydává za skutečnou. Honbu za kariérou omlouvá tím, že potřebuje peníze pro svou rodinu, a sám před sebou se snaží ospravedlnit i vztah s Delfínou de Nucigen, který byl alespoň zpočátku čirým prospěchářstvím.
Také Vautrin má pro mladého studenta mnoho rad. Rastignac ale nekonec zjišťuje, že jeho logika je stejná jako logika, se kterou se setkal u paní de Beausánt, jen v jiných parametrech- ,,Vautri mi řekl bez obalu to, co mi paní de Beausánt řekla ve zdvořilé formě.“
Rastignac je nezkušený až naivní, přizpůsobivý, dovede se dívat kolem sebe a bystře pozorovat a srovnávat dva diametrálně odlišné světy a přizpůsobit se v mžiku dané situaci- v touze po krásných ženách, majetku a významném postavení u dvora, které jako ultima ratio mundi( poslední příčina světa) by mu umožnilo realizaci všech tužeb.
V celém románě se ale setkáváme s Rastignacovou citlivou a ušlechtilou povahou, často se neubrání slzám, hájí Goriota proti ostatním, je na straně prostých a ublížených. Nicméně upadá do stále větších kompromisů a ztrácí při tom vždy něco ze své morální čistoty. V jeho postavě stojí proti sobě v kontrastu lidská dobrota, soucit a laskavost a přirozená touha po moci a úspěchu. Tato jeho druhá strana nakonec vítězí(samotný závěr knihy), Rastignac odhazuje svou přívětivější tvář a s tíživým pocitem, že toto je jediná cesta, jak dojít uznání a uspokojení, se vrhá do rušného života vyšších pařížských společenských vrstev.
Reálný vzor Evžena de Rastignaca hledá Balzec sám u sebe - oba mají stejný věk, oba studují práva, jsou chudí, bydlí v Latinské čtvrti v malém pokoji s touhou dobýt Paříž, která je oslňuje i děsí. Rastignace se svým původem, zkušenostmi i tužbami jeví jako dvojník svého tvůrce."