" Ivo T. Budil (nar. 8.8.1965)Prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc
. Antropolog.
Emeritní děkan Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Přednáší na Metropolitní univerzitě v PrazeVystudoval Přírodovědeckou fakultu UK a v roce 1994 obhájil disertační práci na Filozofické fakultě UK. V roce 2001 se habilitoval v oboru sociologie na Fakultě sociálních věd UK. V letech 1994 a 1995 působil na univerzitách v Lyonu a Aix-en-Provence a 1999 a 2000 na John Hopkins University v Baltimoru. V letech 1996 až 1998 byl viceprezidentem mezinárodní organizace Language Origins Society. V první polovině devadesátých let přednášel na 1. lékařské fakultě UK. V roce 1998 byl jmenován vedoucím Katedry sociální a kulturní antropologie na Západočeské univerzitě v Plzni a rok poté zde zvolen děkanem Fakulty humanitních studií. Přednáší dějiny antropologie na Filozofické fakultě UK a na Fakultě humanitních studií UK. Kromě řady odborných studií a populárních článků je autorem knih Mýtus, jazyk a kulturní antropologie (1992, 1995, 1998), Za obzor Západu (2001) a Od prvotního jazyka k rase (2002).
(Československá bibliografická databáze)
Univerzalistický teismus a prvotní (primordiální) jazyk, ideologie dvou ras
Diskuse a úvahy o prvotním jazyce, kterým údajně hovořilo lidstvo na počátku dějin, byly ovlivněny křesťanským dogmatem o původu světa a dále jazykovou různorodostí po stěhování národů (barbarů). Většina myslitelů středověké západní civilizace sdílela tezi, že primordiálním jazykem Adama a Evy byla hebrejština. Legendy o původním dokonalém univerzálním jazyce, rozpadu primordiální lingvistické jednoty a nadcházející spáse prostřednictvím opětovného vzkříšení jazyka společného veškerému lidstvu nejsou ovšem jen výsadou této civilizace, ale nalezneme je prakticky ve všech světových kulturách (řecké pojetí vlastního jazyka, v období římského impéria latina, egyptština, případně jiný “ztracený jazyk“). Starý zákon obsahuje dvě legendy vysvětlující vznik stávající lingvistické různorodosti: Genese 10 vypráví o migraci tří Noemových synů po potopě. Tento text se stal díky konkrétní genealogii, která v něm byla obsažena, základem veškeré středověké a raně novověké klasifikace národů. Genese 11 popisuje proslulý příběh babylónské věže, v jehož rámci bylo kolektivní úsilí při budování mohutné stavby vyloženo jako „vzpoura proti Bohu" a potrestáno následovným rozrůzněním jazyků.
Status hebrejštiny jako sakrálního jazyka ráje však přetrval bez větších otřesů prakticky celý středověk.
Problematikou prvotního ideálního jazyka se v pojednání De vulgari eloquentia (vytvořené mezi lety 1303 až 1305) zabýval také Dante Alighieri. Italský národní básník vyšel z teze, že před stavbou babylónské věže existoval jediný jazyk, jímž hovořili obyvatelé ráje a který se vyznačoval harmonickým souladem mezi slovy a věcmi.
Lingvistické problematice se věnoval rovněž španělský františkán Raimundus Lullus, proslulý matematik, misionář a autor díla Ars magna, v němž razil ideu dokonalého univerzálního jazyka, srozumitelného všem národům, jenž umožní konverzi nevěřících ke křesťanství
Guillaume Postel (poradce francouzských panovníků) posléze dospěl k přesvědčení, že obecný návrat k hebrejštině jako univerzálnímu jazyku, jímž kdysi hovořil člověk přímo s Bohem, zajistí mírové soužití všech národů a ras (pacifistická a milénaristická utopie)
Bylo příznačné, že mnozí autoři raného novověku se soustředili především na otázku univerzálního jazyka (jenž většinou splýval s prvotní řečí) na úkor lingvistického nacionalismu. Šlo o projev tradičního protikladu mezi nároky univerzalismu a partikularismu, jenž po staletí rozděluje účastníky západního intelektuálního, duchovního a politického života do dvou antagonistických
Isidor ze Sevilly nepochyboval, že společným prajazykem lidstva byla hebrejština, která s řečtinou a latinou náležela ke třem posvátným jazykům (v nichž byl pořízen nápis na Spasitelově kříži). Byl však již autorem raně středověkého partikularismu: na úkor Říma vyzdvihl historickou úlohu germánských království. M. Reydellet nazval tento Isidorův postup „předznačením dějin". Je pokládán za zakladatele biblické antropologie (diferenciace lidstva na základě textů Starého zákona).
Středověká a raně novověká národní identita (Španělsko, Francie, Anglie, Německo) se formovala jako historický podmíněný kompromis mezi skutečností kmenového partikularismu a nároky církevního univerzalismu. Jedním z nejcharakterističtějších rysů středověkých národních genealogií byla „ideologie dvou ras", symbolické uchopení koexistence germánského a negermánského obyvatelstva po zhroucení Říše západořímské, které se stalo dlouhodobou a osudovou výbavou západní historické paměti.
Friedrich Nietzsche napsal, že Němci jako národ unikají všem pokusům o definici. Filolog Leo Weisberg ukázal, že zatímco jména většiny evropských národů jsou odvozena od názvu země, v níž dotyčné populace žily, pojmenování Němců pochází od označení společného jazyka (theodiscus, diutisk) odtud Deutsche a Deutschlan/, jež se objevilo přibližně za vlády Karla Velikého. Na rozdíl od národů, jejichž existence byla zcela přirozeně spjata s konkrétní půdou, z níž vyrůstaly, souviselo bytí německého národa od samotných počátků s abstraktně duchovním principem lingvistického ideálu. Osudový význam měla pro vývoj německého nacionalismu bezpochyby reformace, která asimilovala mnohá předcházející milénaristická hnutí (t.j. masového hnutí vesměs neprivilegovaných sociálních skupin, které se v očekávání nadcházejícího konce světa, posledního soudu a vedeny pevnou vírou ve vlastní vyvolenost, ničily většinu tradičních společenských vazeb, duchovních hodnot i hmotných statků (předznamenání podstaty nacismu).
V roce 1780 vystoupil pruský státník Friedrich-Ewald von Hertzberg na půdě Berlínské akademie věd s přednáškou na téma příčiny nadřazenosti Germánů nad Římany", ve které se snažil zdůvodnit, že pruská monarchie byla původní vlastí hérojských kmenů, které po pádu Říma zalidnily Evropu a založily dynastie hlavních středověkých království

Vliv mimoevropských kultur na vývoj evropského myšlení

Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století fascinovaly evropské vzdělance tři východní civilizace Čína. Egypt a Indie.
V sedmnáctém století karteziáni vzhlíželi s respektem k domnělému racionalismu, sociální symetrii a symbolickému jazyku staré Číny, fascinující byla i informace, že Číňané vynalezli knihtisk dvě stě let před Evropany a že Konfucius žil ne více než pět set let před Kristem. Idealizace čínské civilizace byla především dílem jezuitských misionářů, kteří v průběhu svého sporu o akomodaci, vedeného zejména s dominikány a jansenisty, zdůrazňovali vnitřní hodnotu a pozitivní aspekty čínské tradice a učenosti. Učence fascinovalo čínské hieroglyfické písmo, které pokládali za obdobu ideografického systému znaků, jejichž povaha by věrně odrážela podstatu věcí, k nimž se vztahují. V osmnáctém století již hodnocení čínské civilizace značně záviselo na ideologickém východisku komentátora: fyziokraté jako Francois Quesnay a Mirabeau ji vynášeli jako vzor státního zřízení, zatímco utilitaristé zdůrazňovali její rozbujelou a konzervativní byrokracii a omezení volného obchodu."

UTB Zlín