"V 16.st. přijala většina obyvatel Lutherovo učení (blízkost Saska, nespokojenost s církví). HL zažívala dobu rozkvětu, rozmohlo se zejména soukenictví. Z r. 1538 pochází zemské zřízení HL, tzv. Acht Artikel, které řeší hlavně ekonomické a policejní otázky. V r. 1547 vyvrcholila šmalkaldská válka a první stavovské povstání v Čechách. HL s nimi pak sdílela tvrdé tresty. Privilegia Šestiměstí byla radikálně omezena a městům byly uděleny pokuty. Svoji rozhodující pozici tak města nadobro ztratila, ačkoliv část privilegií a majetku jim byla vrácena. V r. 1584 přijala HL gregoriánský kalendář, Sasko až r. 1700. Ke druhému stavovskému povstání zaujala HL nejprve vlažný postoj, ale pak se připojila. V zemi rostlo náboženské napětí, katolický zemský fojt byl nahrazen luteránem Jáchymem Ondřejem Šlikem, který byl ale 21.6.1621 na Staroměstském náměstí popraven. Lužice tehdy trpěly častými průchody vojsk. R. 1633 dobyl Albrecht z Valdštejna Budyšín a Zhořelec, v r. 1634 Budyšín stihl během krátké doby druhý tragický požár. Situace v Lužicích nakonec vedla až k jejich odstoupení Sasku, rodu Wettinů r. 1635. Od té doby přestaly být Lužice součástí Zemí KČ. HL si však udržela svoji celistvost až do r. 1815, kdy část území HL připadla Prusku. Ještě v době třicetileté války byly Lužice ničeny neustálými přesuny a pobyty vojsk. Švédové ze země odešli až r. 1650 a země se poté dlouho vzpamatovávala. V době pobělohorské do HL přišla řada českých exulantů. Na přelomu století a ve století 18. musela Lužice opět snášet další kvartýrování armád (severní válka, sedmiletá válka, první slezská válka). R. 1763 nastoupil kurfiřt Fridrich August III., za jehož vlády země konečně začala vzkvétat. Ke konci století (snad v souvislosti s VFR) proběhla v Lužici dvě selská povstání. Po r.1806 (pád Sv.ř.ř.) bylo Sasko povýšeno na království. Rok nato přišel do Budyšína Napoleon a do jeho armády byli rekrutování místní muži. Práve v Lužici pak r. 1813 vrcholila válka proti Napoleonovi, který ale bitvu u Budyšína ještě vyhrál. Země opět utrpěla četné škody.
Co se týče hospodářství, těžila HL hlavně z textilnictví, své produkty vyvážela až do Ameriky. Nábožensky šlo o protestatskou zemi s katolickou menšinou. Srbové byli převážně evangelického vyznání. Vzdělanost na základní i vyšší úrovni rostla v Lužicích od 16.st. Za univerzitním vzděláním odcházeli Lužičané nejčastěji do Lipska. Šířil se knihtisk a vznikaly četné knižní sbírky, z nichž jsou pozoruhodné hlavně knihovny ženských klášterů Marienthal a Marienstern. Pomalu se začala šířit i literatura psaná srbsky. Nejstarší hornolužickou písemností je Budyšínská přísaha, tedy slib věrnosti Budyšínských Ferdinandu I. Širší veřejnost si oblíbila divadlo, hudbu a přízni se těšila i historie. Zhořelec, tehdy největší zemské město, měl bohatou tradici kronikářství. Ve Zhořelci je mimochodem i nejvíce renesančních památek z celé HL. V 18.st. zahájila činnost řada učených společností, např. Hornolužická společnost věd, jejíž členové byli i ze zahraničí včetně Čech. Tato společnost dnes patří k nejstarším vědeckým uskupením v Německu.
Kvůli soužití s Němci byla značně germanizována srbská menšina, zejména její protestantská část. Po Vídeňském kongresu (1819) byly obě Lužice rozděleny mezi Prusko a Sasko. V důsledku těchto změn se zmenšila autonomie obou zemí, hornolužičtí Srbové si však udrželi své středisko v Budyšíně a mohli se tak dočkat svého národního obrození. Z r. 1835 pochází zákon, který říká, že Srbové nesmí být nuceni vzdát se své národnosti. Koncem století se rozvinula srbská žurnalistika, vycházel časopis Lužičan. Kvůli oddělenému vývoji obou Lužic se také vyvinuly dva spisovné jazyky. Podle některých badatelů inspirovala cesta do Lužice Ludovíta Štúra k vytvoření spisovné slovenštiny."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ