1.

Úvod

2.	Východisko pro zkoumání literární historie

3.	Poznatky dalších věd

4.	Jak probíhá literární zkoumání

5.	Jak mohou být psány literární dějiny

6.	Historie „literární historie“

6.1

Antika

6.2	Osvícenství

7.	Pozitivismus v literatuře

7.1	Význam slova

7.2	Sociologická metoda

7.3	Biologická metoda

„Co je to vlastně „pozitivismus v literatuře“?
V latině slovo positivus znamená stanovený či daný. Slovník cizích slov udává pod pojmem pozitivismus filosofický směr, omezující poznání na popis, třídění faktů a jevů daných zkušeností.

A pozitivismus v literární vědě? Je to literárněvědné bádání, které vzniklo v polovině 19. století. Opírá se o východiska pozitivistické filozofie, zaměřené především k výzkumu objektů, dostupných empirickému a rozumovému poznání. Vyznačuje se kultem exaktních a přírodních věd, úsilím o aplikaci jejich metod na oblast vědy o literatuře. Klade důraz na poznání „pozitivních“ faktů a na jejich genetické objasnění, využívá metod matematických, sociologických, přírodních a experimentálních věd, přenáší teze a hypotézy biologie a fyzik na oblast literatury a linii historického bádání pojímá ve směru progresivismu a evolucionismu.

K nejvýznamnějším literárněvědným metodám konstituovaným ve druhé polovině 19. století, patří metoda sociologická. Tu reprezentuje vůdčí představitel francouzské pozitivistické literární vědy Hippolyte Taine. Usiloval uvést do vědy o literatuře přírodovědná hlediska, aplikovaná pozitivismem na celé sociální děni. Pozornost soustřeďoval k otázkám antropologické a sociologické povahy. Literární dílo pojímal jako společenský fakt, určený třemi základními příčinami:
1. rasou – vrozenou fyziologií a dědičnými sklony autora
2. prostředím – sociálním a přírodním
3. momentem – vlivem situace, v níž dílo vzniklo
Poznání literárního díla ztotožnil s objasněním těchto příčin. Směr genetického výzkumu pak opíral o domněnku, že sociologické zákony řídí literární dílo stejně jako jiná fakta společenského života. Tuto metodu Taine vyložil v úvodu k Dějinám literatury anglické (1864).

Jinou metodou je metoda biologická, představovaná Ferdinandem Brunetiérem. Aplikoval hlediska přírodních věd (zejména Darwinovu teorii vývoje druhů) na literaturu a literární vývoj. Pojímal literární dílo jako analogie živého organismu – jeho existenci, studované v typové podstatě druhové a žánrové, připisoval funkce životní, odpovídající v biologické oblasti procesu narození, rozvoje, vyvrcholení, úpadku a smrti (vznik druhů nebo žánrů, jeho rozvoj, vyvrcholení a rozklad. Toto vývojové (evoluční) hledisko uplatnil v dílech Vývoj druhů v literárních dějinách a Vývoj francouzské lyrické poezie v 19. století .
Dalšími metodami jsou např. metoda genealogická (zvaná též vlivologie) nebo geografická, která pojímá literární dílo jako specifický produkt určité země či zeměpisné oblasti.“

Práce byla napsána pro Univerzitu Karlovu v Praze, Filozofickou fakultu.