1.

Úvod

2.	Původní směr divadla

3.	Vznik Semaforu

4.	Tvorba Suchého a Šlitra

5.	Noví spolupracovníci

6.	Nejnovější změny

7.

Závěr

"Tento postup je ještě ve správném poměru doplněn chytlavými a dodnes nestárnoucími písničkami, které zaručily Semaforu veliký divácký úspěch a vyprodaná představení. Na vstupenky se čekaly dlouhé fronty a získání lístku na představení se rovnalo cenné výhře v loterii. Na druhou stranu se však Semafor stal terčem neúprosné kritiky, hlavně ze strany Rudého Práva a Mladé Fronty. „Šlitrova hudba vtiskuje představení živou atmosféru, originalitou však nevyniká. Slabou úroveň mají bohužel písňové texty J. Suchého. . ." 14 Texty málokdy reagovaly na aktuální problémy, díky tomu jsou oblíbené i dnes, kdy se doba změnila. Některé písně tomuto trendu ale neodpovídají a například odpovídají na válku jako „To jsem ještě žil“.
V roce 1967 rozšířila kolektiv divadla dvojice Jiří Grossmann15 a Miloslav Šimek16. Jejich pořady nazývali Besídka zvláštní školy a spadaly do kategorie tzv. text-appealového divadla. Představení byla velice oblíbená a úspěšná (především u mladého publika), ale na druhou stranu vyvolala neshody díky jinému přístupu k hudbě a humoru. Šlitrovi se například nelíbily big-beatové prvky a hlučnost orchestru, který vedl F. R. Čech17. Publikum bavili jednoduchou ale působivou společenskou satirou, která byla doplňována povídkami, dialogy a písničkami."