1.

Úvod

2.	Vznik a vývoj židovských památek sakrálního významu

2.1.	Historický vývoj židovského osídlení v Čechách a na Moravě

2.2.

Synagogy

2.2.1.

Architektura synagogy

2.2.2.

Využití synagog

2.2.3.

Synagogální umění

2.2.4.

Synagogy v Čechách

2.2.5.

Synagogy na Moravě a ve Slezsku

3.	Synagogy sloužící výstavním účelům

3.1.	Libeňské ghetto

3.1.1.

Židovské osídlení Libně a Synagogy na Palmovce

3.1.2.

Novodobé využití synagogy v Libni

3.1.3.

Týdenní meditace Cristiana del Risco v Synagoze na Palmovce

3.2.	Židovská Plzeň

3.2.1.

Velká synagoga v Plzni

3.2.2.

Nadace Rudolfa Löwyho a plzeňských Židů na záchranu plzeňských synagog

3.2.3.

Rudolf Löwy

3.2.4.

Novodobé využití synagogy v Plzni

3.2.5.

Typické znaky maurského stylu

3.3.	Židovské obyvatelstvo Rakovníku

3.3.1.

Synagoga v Rakovníku

3.3.2.

Rabasova galerie

3.3.3.

Malíř Václav Rabas

3.4.	Židovské osídlení v Heřmanově Městci

3.4.1.

Synagoga a židovská škola

3.4.2.

Osudy synagogy a židovské školy v letech 1939-1989

3.4.3.

Záchrana staveb po roce 1989

3.4.4.

Gallery Cyrany

3.5.	Historický vývoj židovské obce v Dolních Kounicích

3.5.1.

Synagoga v Dolních Kounicích

3.5.2.

Druhotné využití synagogy v současnosti

3.5.3.

Historický vývoj židovské obce ve Velkém Meziříčí

3.5.4.

Synagogy ve Velkém Meziříčí

3.6.	Dějiny Židů v Lomnici

3.6.1.

Židovská čtvrť a synagoga v Lomnici

3.6.2.

Druhotné využití židovské synagogy a galerijní prostory

3.7.	Židé v Břeclavi

3.7.1.

Synagoga v Břeclavi

3.7.2.

Druhotné využití židovské synagogy v současnosti

3.7.3.

Sdružení břeclavských výtvarníků

3.8.	Židovská obec v Úsově

3.8.1.

Synagoga v Úsově

3.8.2.

Druhotné využití synagogy dnes

3.9.	Židovská obec v Hranicích

3.9.1.

Likvidace Židů

3.9.2.

Zánik židovské obce

3.9.3.

Perzekuce po únoru 1948

3.9.4.

Historie a stavební vývoj židovské synagogy v Hranicích

3.9.5.

Synagoga

3.9.6.

Výstavní síň Synagoga

4.

Závěr

"I. Vznik a vývoj židovských památek sakrálního významu

Na mnoha místech na našem území udržovali Židé, až do konce 19. století své tradice. Jejich tisíciletá přítomnost tu zanechala kulturně výrazné stopy: ghetta, synagogy, hřbitovy, knihy, rukopisy a umělecké předměty. Mnoho památek beze zbytku zaniklo a bylo likvidováno za křížových výprav v 11. a 12. století náboženskými fanatiky a potom i komunisty. Koncem 19. století se opuštěné chrámy, domy a hřbitovy po venkovských židovských obcích rozebíraly jako stavební materiál. V druhé polovině 50. let 20. století bylo v Čechách a na Moravě zjištěno 350 židovských hřbitovů, 313 synagog a 77 starších židovských sídlišť, která si uchovala podobu bývalých ghett a jiné menší stavební památky.

1. Historický vývoj židovského osídlení v Čechách a na Moravě
Do střední Evropy Židé přicházeli v prvních stoletích našeho letopočtu. V Čechách se usazovali od 10. století. První zprávu o Židech na našem území zanechal člen diplomatického poselstva Abraham ben Jakob, ten v letech 965-966 navštívil Prahu a zanechal svědectví o přítomnosti Židů v tomto městě. Koncem 11. století se jejich postavení s příchodem křižáckých válek zhoršilo. Židé byli nuceni bydlet odděleně od křesťanů, nosili zvláštní označení k jejich rozlišení a mohli vykonávat jen některá řemesla. Mohli se tedy živit pouze finančním obchodem (půjčování peněz na úrok), ten církev křesťanům zakazovala. Od 13. století začaly vznikat ve velkých, královských městech oddělené židovské čtvrtě a ulice.
Postavení Židů se změnilo a v křesťanské společnosti se stali oddělenou skupinou zatlačenou na okraj s podřízením panovníkovi. Ten vybíral poplatky a zajišťoval ochranu a pobyt. Nepříznivé období nastalo za vlády Václava IV., kdy došlo v Praze roku 1389 k pogromu a bylo vyvražděno přes 3 000 Židů. V 90. letech 15. století za panování Vladislava II. došlo k vypovězení Židů ze všech královských měst, kromě Prahy a Kolína. Židé se stěhovali do menších poddanských měst. Za druhým vypovězením Židů z Čech stála Marie Terezie v letech 1744-1748. Druhá polovina 16. století a počátek 17. století se uvádí jako „zlatý věk“ v dějinách českých Židů. Hlavní centrem vzdělanosti se stala Praha.
Další úskalí přinesla třicetiletá válka, kdy došlo k migraci Židů, kteří se začali usazovat v nových městech a obcích. K nám zase přicházeli v polovině 17. století imigranti z Polska, Litvy, Běloruska a Ukrajiny a Židé vypovězeni z Dolních Rakous a Vídně. Židovské náboženské obce dosáhly v roce 1654 uznání jako samostatná správní jednota s pravomocemi. Se zvyšujícím se počtem Židů v Čechách byla vydána omezující nařízení, která navrhovala opatření k snížení počtu Židů na našem území. Roku 1724 jen žilo na území Čech mimo Prahu 30 000 Židů. Proto byl v roce 1726 vydán tzv. Familiantský zákon, který povoloval jen určitý počet židovských rodin u nás a v každé rodině se mohl oženit pouze nejstarší syn. Po vydání tzv. Translokačního reskriptu nesměli Židé bydlet mezi křesťany, ale odděleně v židovské ulici, nebo čtvrti dostatečně vzdálené.
Příznivější období nastalo s reformou Josefa II., ten zrušil povinné nošení označení na oděvu. Židé mohli studovat, zakládali se židovské školy a vedly se povinně matriky, sestavené z knih narozených, sňatků a zemřelých. Podle nařízení museli přijmout německé příjmení. Až revolučními událostmi v roce 1848 se zlepšilo postavení Židů v Čechách, došlo ke zrušení Familiantského zákona, Translokačního reskriptu a toleranční daně. Volební právo a úplná rovnoprávnost byla Židům přiznána roku 1867. Mohli se volně stěhovat do větších měst, ze kterých byli vypovězeni. Tak došlo k rozšíření náboženských obcí ve městě a zániku těch malých venkovských obcí. Židovská náboženská obec se stala v průběhu staletí základní jednotkou židovské pospolitosti. Na konci 19. století byla nejsilnější židovská komunita v Čechách, v roce 1880 zde pobývalo 94 522 Židů."

Práce neobsahuje přílohy.