"Během praxe v nemocnici jsem se na interním oddělení setkala s pacientem, který měl rakovinu prostaty. Bylo mu kolem šedesáti let, ale na první pohled vypadal jako osmdesátiletý dědeček. Jeho zdravotní stav se každým dnem zhoršoval, byl kachektický, byl napojený na umělou výživu, protože odmítal tekutiny a stravu. Celou dobu jen ležel v pokoji, ignoroval okolí, přestal mít jakoukoliv motivaci a chuť dále bojovat s onemocněním. Starala jsem se o něho necelé tři měsíce. Nikdy jsem však u něho neviděla žádného rodinného příslušníka, i když jsem z našich rozhovorů věděla, že má tři syny, dceru a deset vnoučat. Za tímto pánem jsem chodívala i mimo praxi jen proto, aby nebyl sám. Jednoho dne mi pacient pověděl: „Sestřičko, prosím Vás, už nechci žít. Nemohla byste mi umožnit nějakou eutanazii?“ Velice mne to zaskočilo. Po pravdě, až tehdy jsem nad tímto tématem začala pořádně uvažovat. Pacient během týdne prohrál boj s touto nemocí a až tehdy jsem si vzpomněla, že mi ani jednou neřekl, že by ho něco bolelo. Proč vlastně chtěl zemřít, když neměl bolesti? Tento pacient chtěl nejspíš zemřít dříve, protože se cítil sám a nechtěl být na obtíž druhým. Myslím si, že kdyby za ním rodina chodila, našel by chuť do života a motivaci bojovat s onemocněním, necítil by se sám a na eutanazii by ani nepomyslel.
Za pár měsíců jsem pečovala o padesátiletou pacientku, která umírala v bolesti na rakovinu žaludku. Žena o sebe velice dbala, byla plná energie a chuti do života i přes to, že docela často zvracela a měla průjmy. Přijímala umělou výživu, byla vyhublá a na zklidnění bolesti se ji podávaly opiáty. Tato pacientka potřebovala jen odbornou péči, protože veškerou hygienu si chtěla provádět rodina sama, nebo chtěla alespoň u hygieny být přítomna. Neustále u ní někdo byl, nikdy na pokoji nebyla sama krom večerů, kdy byly návštěvy zakázány. Pacientka byla po týdnu hospitalizace na vlastní žádost převezena do hospice, kde jsem se šla za ní podívat. Byla na pokoji s manželem, hrála karty, děti jí každý večer přečítaly knihy a vždy měla úsměv na tváři. Na této ženě šlo vidět, že si chce vychutnat každou vteřinu života, že chce být s nejbližšími, co nejvíce to jen jde. Jednou v novinách viděla článek o eutanazii a po zkušenosti s pacientem, co po mě eutanazii požadoval, nikdy nezapomenu na to, co tehdy ta žena pronesla: „ Nechápu lidi, kteří chtějí zemřít. Vždyť na světě je tak krásně. I když vím, že jednou zemřu, chci na tomto světě být co nejdéle, protože žiju pro rodinu a né pro sebe.“Pacientka v hospici pobývala ještě dva měsíce, než zemřela. Na tomto případu šlo velice vidět, jak je u nádorového onemocnění důležitá podpora rodiny a motivace. Myslím si, že nebýt manžela a rodiny pacientky, boj s nemocí by prohrála už v nemocnici. "