"2. Různé pohledy na dané téma

2.1 Definice eutanázie
Podle Všeobecné encyklopedie Diderot je eutanázie právo na dobrovolný odchod člověka ze života pro stáří, nemoc či jiný důvod. Eutanázie představuje i úmyslné usmrcení jiné, zejména nevyléčitelně nemocné osoby ne její žádost nebo ze soucitu. Aktivní eutanázií se rozumí podání smrtícího prostředku na žádost nemocného, pasivní eutanázie je pak přerušení léčby.
Už tato celkem jednoduchá definice se mi nezdá až tak jasná a vyvolává u mě spoustu pochybností a sporných otázek. Pokud je totiž eutanázie doopravdy právo člověka na odchod ze života a pokud má každý samostatný jedinec právo rozhodovat o svém vlastním životě, proč je tedy v drtivé většině evropských států jejich obyvatelům toto právo upíráno? Avšak hned vzápětí mě napadají otázky naprosto opačného rázu: Dokážeme vždy objektivně posoudit a spravedlivě vyhodnotit žádost nevyléčitelně nemocného pacienta o podání smrtícího preparátu? A jak správně vyhodnotit důvod a smysl kontroverzního slovíčka soucit? Není zrovna tento termín snadno zneužitelný?

2.2 Aktivní a pasivní eutanázie
Aktivní eutanázií se rozumí úmyslné zabití pacienta, to znamená podání vražedného preparátu (například injekce s jedem). V tomto případě je na místě zmínit argument odpůrců eutanázie, kteří se, podle mého názoru naprosto oprávněně, ohánějí Hippokratovou přísahou. Podle ní je totiž jasně vymezena úloha lékaře, jehož povinností je léčit a zachraňovat nemocné před smrtí. V souladu s Hippokratovou přísahou je podle mého názoru naprosto nepřípustné podání pacientovi jakýkoliv preparát, o kterém se lékař domnívá, že by mohl pacientovi způsobit smrt.
Poněkud odlišný význam má pojem pasivní eutanázie. Jedná se totiž o přerušení léčby. Přerušení léčby samo o sobě bychom také mohli vyhodnotit jako pojem odporující obsahu Hippokratovy přísahy, ale pokusme si tento pojem blíže popsat. Může se jednat o přerušení podávání léků pacientovi, kterému již zjevně nepomáhají. Může se také jednat o odpojení pacienta od přístrojů, které mu zajišťují veškeré životní funkce,pacient je na nich tedy zcela závislý. V těchto případech již není jednoznačně určena správná metoda postupu.

2.3 Správné rozhodnutí
Hranice mezi žitím a živořením bývá někdy velice tenká až neviditelná a je obtížné objektivně posoudit všechna fakta a vyhodnotit, zda má smysl život nadále prodlužovat nebo zda je ho ukončit. Jedním z největších problémů je neschopnost racionálního úsudku. Proces umírání je totiž vždy doprovázen velice silnými emocemi a proto si nemůžeme být nikdy stoprocentně jisti, že se pacientovi, který nyní trpí silnými bolestmi a v agónii vyslovil přání zemřít, za několik dní neuleví a on své stanovisko radikálně nezmění."

Jedná se o seminární práci na Gymnáziu Jiřího Ortena v Kutné Hoře.