1.

Úvod

2.	Život Friedricha Nietzscheho

3.	Nietzcheho filosofie

4.	Antikrist – Pokus o kritiku křesťanství

5.

Závěr

"Antikrist – Pokus o kritiku křesťanství
Již z podtitulu je celkem jasné, čím se zde Nietzsche zabýval. Antikrist je součástí celku, který měl obsahovat čtyři knihy a zůstal nedokončen.
Hned v úvodu vyjadřuje Nietzsche postoj k lidem své doby: „Tato kniha náleží nejřidším. Možná, že ani žádný s nich ještě nežije.“[1; str. 5] Nietzsche si byl vědom svého intelektu a schopnosti myslet a neočekával, že bude ve své době pochopen.
Nietzsche vyjadřuje nespokojenost s moderní společností, zejména odsuzuje chápavost, odpuštění a toleranci. „Nevím, kudy kam, jsem vším, co neví, kudy kam - vzdychá moderní člověk... Touto moderností jsme stonali - shnilým mírem, zbabělým kompromisem, vší ctnostnou nečistotou moderního Ano a Ne. Tato tolerance a largeur srdce, která všechno 'odpouští', protože všechno 'chápe', toť pro nás scirocco. Raději v ledu žít, nežli mezi moderními ctnostmi a jinými jižními větry!“ [1; str. 7]
Hned vzápětí se odráží i koncept vůle k moci, kde Nietzsche charakterizuje, co je dobro a co zlo. (1; str. 8). Jeho slova jsou zde velice provokativní: „Slabí a netvorní ať zhynou: prvá věta naší lásky k lidem. A má se jim k tomu ještě dopomoci“ [1; str. 8] Otázkou je, koho považuje Nietzsche za slabého a netvorného. Jsou to pouze jedinci duševně slabí a handicapovaní, nebo celé lidstvo? Pokud by měl na mysli celé lidstvo, kdo by pak zůstal? Několik silných jedinců podle Nietscheho konceptu nadčlověka, hnaných vůlí k moci. Objevuje se však další otázka, komu by mohli ve své moudrosti a síle vládnout, když by zde nebyli žádní další lidé.
„Křesťanství se nemá okrašlovati a vyzdobovati: vedlo smrtelnou válku proti tomuto vyššímu typu člověka,…“ [1; str. 9] Nadčlověk však zákonitě odporuje Křesťanským názorům a morálce, i když podle Nietzscheho by k němu mělo lidstvo směřovat. A protože Nietzche tuto morálku odmítal, bylo to podle něj jasné východisko. „Ani morálka, ani náboženství nestýká se v křesťanství s nějakým bodem skutečnost.“ [1; str. 18]
Nietzsche považoval soudobou společnost za pokleslou, protože se všichni slepě podřizovali moci církve a ztratili vůli k moci. „Kde v jakékoliv formě upadá vůle k moci, vyskytuje se pokaždé také fysiologické poklesání, décadence.“ [1; str. 20] Proto považoval Křesťanství a Boha taky za pokleslé. „Bůh zvrhlý na záporu života, místo toho aby byl posvěcením a věčným ano!“ [1; str. 22] Zde se také projevuje Nietzscheho rozdělení morálky, konkrétně morálka otroka.
Nietzsche ale nešetří ani ostatní náboženství jako například buddhismus, který označuje stejně jako křesťanství za nihilistické a dekadenční. (1, str. 23) „Buddhismus není náboženstvím, v němž se aspiruje pouze k dokonalosti: dokonalé je normálním případem.“ [1; str. 25] Toto neodpovídá teorii nadčlověka, protože pokud je dokonalost normálním případem, nešlo by se už dále zlepšovat.
Naopak Nietzsche neodmítal myšlenku křesťanství, nýbrž jeho interpretaci, která se nám dostala skrze evangelia. „Království nebeské je stavem srdce – ne něčím, co přijde nad zemí nebo po smrti.“ [1; str. 43] Tuto myšlenku rozvádí Nietzsche dále. „Již slovo křesťanství je zlerozuměním –, podstatě existoval jenom jeden křesťan, a ten zemřel na kříži. Evangelium zemřelo na kříži.“ [1; str. 47] Podle této myšlenky jsou interpretace ve známých evangeliích zcela chybné a popírají koncept křesťanství jako takového. „Ale jeho učenníci byli daleci, tuto smrt odpustiti, - což bylo by v nejvyšším smyslu bývalo evangelickým: nebo se dokonce nabídnouti je stejné smrti v něžném a líbezném poklidu srdce…“ [1; str. 49]
Nietzsche viděl tyto chyby církve a její největší nebezpečí. Tímto nebezpečím byla věda, která vyvracela známá dogmata. „Počátek bible obsahuje celou psychologii knězovu. – Kněz zná jenom jedno velké nebezpečí: tím je věda, - zdravý pojem o příčině a účinku.“ [1; str. 62] Vědě se však daří nejvíce v šťastných poměrech. Církev se tedy snažila bránit jakémukoliv vývoji vědy. Věda přináší poznání, tedy podle Nietzscheho přesně opak toho, co nabízí víra. „Víra znamená chtíti nevěděti, co je pravdivým.“ [1; str. 67]"

Práce ze Základů společenských věd na Gymnáziu Dr. Václava Šmejkala v Ústí nad Labem.