1.

Úvod

2.	Francovo mládí

3.	Služba v Maroku

4.	Francovy zásluhy

5.	Zbavení funkce brigádního generála

6.

Tetuán

7.	Vůdce strany Falangy

8.	Konec II.S.V.

9.	Parkinsonova nemoc

10.	Smrt Carrera

11.

Infarkt

Zdroj

"Sedmdesátá léta byla pro Španělsko krizová. Společnost požadovala radikální změnu diktatury, Francova slova, který onemocněl Parkinsonovou chorobou, vyznívala naprázdno. Propukl velký skandál v podnikatelských kruzích, do něhož byli zapleteni vysoce postavení úředníci, dokonce samotní ministři. Rostl vliv Carrara Blanka, zástupce ministerského předsedy, který složil novou vládu, v níž byla převaha katolických technokratů nad Francovými falangisty. Lidé se bouřili proti Francovi, jehož režim byl natolik omezený, že nedokázal pojmout znovuoživení sociální, politické ani kulturní. Franco odmítal odstoupit. Antifrancisté byli zoufalí, protože i v případě, že by Franco odstoupil nebo zemřel, byl tu ještě Carrero Blanco, který se měl postarat o to, aby po Francově smrti nastoupily „instituce“. 8.června 1973 byl Carrero Blanco jmenován šéfem vlády, což bylo pro odpůrce režimu poslední možnou kapkou.
20.prosince 1973 se stal v Madridu admirál Carrero Blanco obětí atentátu, když se vracel automobilem domů z kostela. Pod ulicí byl vykopán tunel, do něj umístěna trhavina, která byla odpálena ve chvíli, kdy tudy Blanco projížděl. Za atentátem stála organizace Euskadi ta Askatasuna(Baskicko a jeho svoboda), spíše známá jako ETA. Franco proti Baskům krutě bojoval celou dobu své vlády.
Násilnou smrtí Carrera(znali se s caudillem od třicátých let) byl Franco otřesen. Carrera mu sloužil s věrností a loajalitou. Pro celý jeho režim to byla velmi tvrdá rána. Jako nového předsedu vlády jmenoval ministra vnitra Carlose Aria Navarru. 3.ledna 1974 bylo oznámeno složení nového kabinetu a od této chvíle se stal franco pouhou politickou figurkou. Probíhaly další a další demonstrace na podporu demokracie, hospodářská krize se prohlubovala."