“2. Vznik a vývoj globalizace

Globalizace je řízení a organizace výroby a služeb na světové úrovni. Většina výroby i služeb byla až donedávna organizována uvnitř států. Od konce 2. světové války, a zejména pak od 80. let 20. století, vedla rozsáhlá internacionalizace vlastnictví a řízení velkých firem k narůstající vzájemné propojenosti a sjednocenosti produkce zboží a služeb na nadnárodní úrovni. Hlavní roli v globalizaci hrají nadnárodní společnosti. To jsou takové podniky, jejichž (některé) pobočky nejsou umístěné v zemi původu, ale v zahraničí. Tyto pobočky jsou zakládány prostřednictvím zahraničních investic „mateřského“ podniku (formou výstavby nových provozních kapacit). Nadnárodní společnosti mohou vzniknout i na základě fúze dvou firem z odlišných zemí původu.

Rozdíl mezi GLOBALIZACÍ a INTERNACIONALIZACÍ
Globalizace není zcela novým jevem, ale intenzivním pokračováním vývoje překonávajícího hranice států, který byl až donedávna nazýván internacionalizací světového hospodářství.
Internacionalizace představuje mezinárodní obchod se zbožím, které je vytvářeno výrobou organizovanou v rámci národních hospodářství. V případě globalizace však státní hranice již nehrají roli mantinelů, uvnitř nichž je výrobní proces uzavřen. Dochází k vytváření nadnárodních společností, o kterých jsem již psala. Mezinárodní již není jen obchod s výsledky výrobního procesu, ale mezinárodním se stává i výrobní proces sám.

Proč vznikají NADNÁRODNÍ SPOLEČNOSTI?
Hlavním cílem firem a jejich vlastníků je maximalizace zisku a hromadění kapitálu. Klíčem k zajištění zisku je vybudování pevné pozice firmy na trhu. Ta slouží k získávání vyššího podílu na trhu, jež vede k růstu příjmů firmy. V případě, že je dosavadní trh nasycen a nenabízí mnoho možností pro další růst, dochází k expanzi na nové trhy. V období internacionalizace rozšiřovaly největší firmy trhy pro své výrobky a služby prostřednictvím exportu, zatímco výroba byla zpravidla uzavřená v rámci státu, kde firma sídlila. Postupné zakládání vlastních obchodních zastoupení, budování nových montážních závodů a výrobních poboček v zahraničí (motivem bývá i likvidace zde sídlící konkurenční výroby) a fúze velkých národních (a později i nadnárodních) koncernů s cílem společného ovládnutí větších trhů vedly k vyššímu propojování trhů a výroby.

Výrazněji se globalizace začala projevovat až po 2. světové válce. V rámci obnovy válkou zničené Evropy budovaly od 50. let americké firmy, jako například Ford, General Motors či Exxon, výrobní kapacity v místech, která přitahovala potenciálem rostoucích trhů a navíc oplývala levnější a přitom kvalitní pracovní silou. Západoevropské a japonské firmy začaly uplatňovat podobnou strategii o něco později.
Takovýto ekonomický proces v mezinárodním měřítku byl významně urychlen některými událostmi z konce šedesátých a první poloviny sedmdesátých let 20. století. Koncem šedesátých let se ve většině vyspělých zemí projevovalo zpomalení poválečného ekonomického růstu. Zároveň došlo k rozpadu systému regulace mezinárodního obchodu zakotvenému v brettonwoodských dohodách. Tento systém byl dohodnut v americkém Bretton Woods v červnu 1944. Cílem dohod bylo vytvoření ekonomického systému, který prostřednictvím obchodu a hospodářské integrace povede k rychlé poválečné obnově. Základ brettonwoodských dohod tvořil systém pevných směnných kurzů hlavních světových měn (přechod na systém „volných“ kurzů, který existuje dodnes, následoval v letech 1971 – 73), vytvářející stabilní prostředí pro mezinárodní obchod mezi nezávislými zeměmi. Součástí brettonwoodského systému byl i vznik Mezinárodního měnového fondu a Světové banky (Mezinárodní banky pro rekonstrukci a rozvoj)*."